Bylo pošmourné sychravé prosincové ráno roku 1981, a před brněnským Čedokem stala dlouhá fronta lidí. Už za hodinu měl totiž začít prodej zájezdu do kapitalistické ciziny. Lidé vypadali dost mrzutě, hlavně ti přímo u dveří cestovní kanceláře, kteří tam čekali už od večera.

     Ponurné mlčení ukončil až muž v železničářském kabátě, který v doprovodu malého chlapečka prošel volným krokem kolem celé fronty a hlasitě volal: „Vidíš Pepíčku, tihle lidé neznají svou vlastní zemi, ale chtějí mermomocí do ciziny!" Dobrý muž si nebyl zřejmě jistý, zda ho všichni slyšeli, proto svou moudrost opakoval ještě jednou. Když se otočil a chtěl pokračovat v osvětě, poslal ho jakýsi nerudný čekatel tam, kde slunce nesvítí a přidal oslovení „Ajznboňáku zas*anej!" To vzbudilo ve frontě oživení, přidali se další, padly i názvy hovězího dobytka a patriotický pan se dal na úprk, táhnouce zděšeného hošíka za sebou.

     Konečné se dveře otevřely a lidé byli v malých skupinkách pouštěni dovnitř. Brzy se začala ve dveřích objevovat jedna  ze zaměstnankyň volajíce: „Itálie je vyprodána!"  později zase: „Španělsko je vyprodané!" To vedlo k odchodu mnoha nešťastníků, kteří stali přede mnou a tak jsem se do kanceláře dostal poměrně brzy.

      Ze značně prořídlé nabídky jsem si vybral pěkně drahý zájezd sovětskou lodi Estonia do Norska a skotského Edinburghu (Tehdy stál patnáct tisíc korun československých a já vydělával měsíčně s bídou tisíce dva!) Paní úřednice nad mým výběrem vrtěla hlavou a chtěla vědět,  jestli na to mám peníze a jestli jsem už byl na vojně.  

     Když jsem na obě její otázky odpověděl kladně, přijala s nevrlým bručením zálohu a dala mi formulář pro získání výjezdní doložky. A mě začala opravdová socialisticko-realistická zábava.