Divadelní festival v Hradci je událost. Loni jsme ho zaznamenali tak nějak na půl ducha, protože byly úplně jiný starosti a hlavně jsem měl na prvním místě to, aby se tu Myška zabavila. Letos jsme si to užívali. Viděla Král je panna, to jsem bohužel nestíhal, ale o to víc jsme si užili Mnoho povyku pro nic. Ten člověk, co hrál dona Juana, byl excelentní a jeho „Pojďme na dezert" jsme si říkali ještě pár dní potom.

     Chvílemi se ve mně ozývaly mladické divadelně nerozvážné touhy, asi je Myška měla po kom zdědit. Hrál jsem v Juidice, ve studentském klubu v Praze, a to jsem si zase odnesl po mamce. Viděl jsem kdysi její fotky z ochotnického divadla v Děčíně a byla velmi krásná. Asi to táta při své povaze neměl zrovna jednoduchý.

„Docela se mi stýská," ozvala se Myška, když jsme blbli cestou domů.

A jeje, už je to tady, pojedem do Rychnova.

„Mno, můžeme jet příští týden, jsou svátky, takže jestli chceš..."

„Ale ne, já mluvila o divadle."

„Aha," usmál jsem se. „Jako že bys chtěla zase chodit hrát?"

„No vážně. Chybí mi to."

Před dvěma lety chodila Myška k Ritě Jasinské, jenže ta se pak přesunula do Prahy a bez ní jí to moc nebavilo.

„Ono by to možná šlo zařídit. Fakt to chceš?"

„Jistěěěěě!"

Nebylo pochyb. Teď už to jen zařídit.

- Miláčik.

- Ano, Pavlínko?

- Veľmi mi chýbaš.

- Ty mně moc, lásko moje. Jak je v nížinách?

- Bez teba zle.

- V těch našich taky. Nejradši bych s tebou zašel třeba na kafe a nebo kamkoliv.

- Ja viem.

      Ne, miláčku, nejradši bych věděl, jak na tom jsme. Jak ses rozhodla a jak to vlastně bude dál. Je fakt, že člověk asi musí trochu zestárnout, neumím si představit, že bych Mileně kdysi tenhle prostor vůbec dal. Možná ale, že odešla právě proto, že ten prostor začala dostávat, nevím.