Nikdy by mě nenapadlo, že se nepřímo dotkne slavná odborářská demonstrace i mne. Čekal jsem u vchodu a na půl ucha poslouchal, co všechno mají na zítřek odboráři přichystané a jak se, patrně podle počasí, mění demonstrace na blokaci a zase obráceně. Nikdy jsem tyhle věci neměl rád, člověk se má nebát si poradit sám, aspoň pokud je zdravej na těle i na duchu.

     Přemýšlel jsem o tom, že v rámci tzv. utlumování hornických profesí dostali kdysi horníci na Sokolovsku přes stopadesát tisíc, pokud odejdou. Znal jsem jediného, co to využil, dvacet let má malou firmu, a předpokládám, že nemá důvod myslet na to, jestli půjde do důchodu v šedesáti nebo ve stovce. Najednou se před vchodem objevil kluk na kole, slezl z něj dolů a začal oblepovat vchod do domu žlutočernými samolepkami. Čekal jsem, co z toho vzejde a když na blokační pruhy nalepil ceduli, na které jsem zahlédl slovo demonstrace, nedalo mi to.

            „To už budete blokovat lidem i to, aby se dostali domů?"

            Podíval se na mně nechápavě a pokračoval v práci.

            „Fakt se musíte i tady chytat toho, že se někdo v Praze předvádí?"

            „O co jde?"

            „No proč blokujete lidem vstup do baráku."

            „Tak si to přečtěte," odvětil mi a už chtěl odjet k dalšímu vchodu.

            „No to si právě čtu a nelíbí se mi to."

            „To máte blbý. Opravit se ty schody  někdy musej."

            Cože? Zaměřil jsem oči pořádně a měl jsem chuť si nafackovat. Žádné, že z důvodu demonstrace, ale rekonstrukce. Ach jo - tady je aspoň vidět, k čemu ty mediální masáže jsou dobré.