|
 Procitla jsem. Vzpomínám na poslední okamžiky před osudovou a zatím nevysvětlitelnou srážkou s tím šílencem za volantem toho silného auta. Následovala neproniknutelná tma.
Jak dlouho tma trvala, nemám ponětí. Nejdříve v nesmírné dálce blikalo malé světýlko... Ustálilo se. Pomalu se zvětšovalo a otevřela jsem oči. Nic jsem nechápala. Kde jsem a co tu pohledávám? Neležela jsem. Byl to divný pocit. Stojím nebo...? Necítila jsem své tělo, ruce ani nohy. NIC! Hlavu ano. Vnímala okolí zrakem, sluchem i čichem. Oči bloudily po divně zařízené místnosti - snad laboratoři či operačním sále? Blikání, pípání, zeleně svítící obrazovky, tiché bzučení - to byly první poznatky z nového prostředí. 
Oči se zastavily na ležící postavě muže. Jeho tělo bylo napojené na množství přístrojů a hadiček. Ležel nahý, měl obvázanou hlavu. Nehýbal se, ale pravidelně dýchal. Vypadal jako v hlubokém spánku. Okolí mne začalo pochopitelně zajímat. Rozčilovala mne skutečnost, že neovládám své tělo, své údy. Musím zjistit proč, proč, proboha proč? Sklopila jsem oči ve snaze zahlédnout co nejvíce z mého těla. Děs, hrůza panika. Nevěřím svým očím. Má hlava spočívala asi metr nad zelenými kachlíky podlahy. Spočívala na skleněném podstavci ponořena do čiré tekutiny. Byla též napojena na množství přístrojů a hadiček - jako tělo muže, umístěné někde za mou hlavou, kam jsem neviděla. Žádné tělo, žádné ruce, žádné nohy... Byla, byla to ... zhmotnělá hrůza. V místnosti tichounce klaply dveře, ano byly to dveře. Slyšela jsem lehké kroky, kroky tiché, ale kroky muže. Kdo to je? Napětím mi lezou oči z důlků. Přichází vysvětlení? Ztrácím vědomí... Propadám se do hluboké propasti... Tma. -doktor- pokračování příště
|
.
