Zapálil jsem si. Zas po několika týdnech, ale o to s větší chutí.  Asi to prostě nepůjde už tak jednoduše jako před deseti lety. Ono spousta věcí už nepůjde tak, jak před deseti lety. Jenže taky vím, že spousta věcí jde líp, třeba zrovna vaření. Je to docela štěstí, že teď, když musím, tak už mám věk na to, aby mě to bavilo.

     Totiž, ono mě to bavilo vždycky, ale myslím, že kdybych to měl dělat před těmi deseti lety každej den, brzo bychom skončili na fazolích s párkem. Kdo to má pořád vymýšlet, když ho to nebaví. Zrovna včera jsme si udělali docela nečekanou mňamku a začalo to nenápadně...

     Myška přišla s tím, že dostala chuť na francouzské bambory, nebo prostě na něco křupavého, bramborového z trouby. Jeli jsme zrovna v autě a na jedné stanici vykládal cizozemec o tom, jak na pečené brambory dává zelí. Pak jsem si vzpomněl, že máme plnej mrazák krkovičky ... mno a zrodil se nedělní gurmánskej zážitek.

     Osmahl jsem osádlovanou krkovičku, pak jsem jí v bujóně dopekl s cibulkou a bazalkou a drobně pikantním kořením, ve zbytku bujónu jsem pak uvařil brambory na malé kostičky. Stačilo už jen poskládat brambory, maso, slaninu, kapie, brambory a zelí a bylo.

            „Po tomhle asi nezhubnu, že jo?", prohodila Myška, ale jednoznačně bouchala, až se jí dělaly takové ty boule za ušima.

            „Mno, doufám, že ne. Řekl bych, že tohle určitě nemáš za potřebí."

            Vzpomněl jsem si na neteř, která byla asi do třinácti jako sud a pak začala z ničeho nic hladovět. Nebyl to vůbec krásnej pohled, když už z ní pomalu lezly kosti.

            „Nebudeš anorektička, že ne?"

            „No ani náhodou. Na to mám ty tvoje bašty až moc ráda. Ještě tam něco zbylo?"

            Určitě. Je to fajn, když se strávníci oblizujou. Copa asi zrovna ochutnává Pavlína? Všiml jsem si, že od té doby, co je pryč, tak už jsem v podstatě neměl vzpomínkové problémy s Milenou. Prostě to naše manželství konečně skončilo i pro mě. Takže aspoň jedno plus z toho, že tu Pavlína není. Zatím udržujeme aspoň nějakou komunikaci, ale mám pocit, že Pavlína opravdu nechce, abych na ní „visel". Nejde mi to moc do hlavy, ale stejně s tím nic neudělám. Když se sejdem na skype, je mi s ní dobře skoro tak, jako by byla tady. Jenže - copak jí to můžu říct, když potřebuje tu svoji volnost?