Odpoledne mi volalo neznámé číslo.

            „Ano?" zásadně se neznámým volajicím nepředstavuju, ale tenhle neznámý nebyl.

            „Máma je v nemocnici."

            Petr.

            „Ahoj Petře."

            „Říkám, že máma je v nemocnici."

            „Já jsem to slyšel."

            „A je ti to jedno, že jo?"

            „Není mi to jedno. Nevím, co mám říct."

            Petrův hlas zněl hádavě.

            „Ona ti to Myška neřekla?"

            „Neřekla. A nevidím důvod, proč by měla. Ona to ví od tebe?"

            „Počítám, že od mámy. Já s ní v kontaktu nejsem."

            „A jak víš, že to vůbec ví?"

            „Si děláš srandu, ne? Na rozdíl od tebe má mámu ráda."

            Ach jo. Milý Petře, je toho hodně, co nevíš, a ani vědět nechceš.

            „K tomu nemám co dodat. Proč mi vlastně voláš?"

            „Aha. Takže ona je pro tebe někdo úplně cizí, nebo co?"

            „Udělala pro to dost, Petře."

            „Ty taky. A celej život."

            „Podívej. Jestli chceš něco řešit, tak budeš muset poslouchat i ty věci, co ti zrovna nevoněj. Bez toho nemá žádná debata smysl."

            „Já nic řešit nepotřebuju. Jen jsem chtěl vědět, co jsi zač."

            „To přece víš, za těch dvacet let, co jsme byli spolu."

            „To máš pravdu. Čau."

            „Počkej..."

            Zavěšeno.

            Herdek, to je zase co? Milena v nemocnici. A co já s tím?

Má přece kolem sebe celou svoji rodinu, na co by potřebovala mně. Vracel jsem se z práce přes nákupy a nemoh nemyslet na to, co mi Petr řekl. Takže jsem zapomněl na mlíko i brambory.