Ozval se Honza Pokorný, šéf genetické laboratoře z Plzně. Už to bude patnáct let, co jsme pro něj dělali software. Žádný z tehdy existujících mu nevyhovoval, takže jsme se vyřádili oba - on jako zadavatel, já jako řešitel. Ta práce byla zajímavá, všiml jsem si u ní zajímavých souvztažností.

     Překvapilo mě třeba množství žen, které u genetika už přiznají (na rozdíl od gynekologa), že očekávaný potomek přece jen není tak úplně jejich manžela. Udělali jsme tehdy opravdu skvělou práci, celých patnáct let v podstatě nebyl důvod cokoliv doplňovat nebo opravovat, takže mě docela překvapil, když se ozval.

„Honzo, nezapomeň, že jsem to strašně dlouho neviděl. Nemám možná už ani zdrojáky, přece jen se loni pár věcí přihodilo a byl jsem rád, že jsem odvez aspoň aktuální věci. Natož archivy."

„No o to právě jde. Milena se u mě zastavila asi před rokem, takže vím, co se u vás stalo. A já jsem se svoji laborkou vstoupil do eseróčka, už v podstatě myslím na penzi a tahat to sám nechci."

„Počkej, nevzpomeneš si náhodou, kdy to přesně bylo, co se u tebe zastavila?"

„Jojo, náhodou vím přesně, že to bylo 13. dubna. Zrovna ten den má totiž narozeniny Iveta Jebáčková Lažanská."

„Kdože?" rozesmál jsem se.

„To je moje známá z Brna, spisovatelka. Nevím, co je na tom k smíchu," zasmáli jsme se oba.

„Takže Milena ti řekla už 13. dubna, že jsme skončili?"

„Jo. Že bydlí u mámy, a že je mezi vámi konec."

     Proč by mě mělo po roce překvapit, že lhala i v tom, že klientům neřekla minimálně dva měsíce nic. Když to všechno měla dva roky připravované a hlavně... když nakonec lhala vlastně ve všem.

„Pak mi ještě řekla, že se někdy staví, ale už jsem ji neviděl. Chtěl jsem po ní nějakou drobnost k dávkám, ale nebylo z toho nic. Taky proto jsem se ozval tobě teď."

„Povídej."

     Honza se rozpovídal, že potřebuje převést aspoň nějaká data do nového systému. Noxy, OGL a co já vím ještě. Po těch patnácti letech jsem v tom docela plaval.

„Koukej Honzo. Bude to asi docela fuška. Navíc je možnost, že by to nemuselo vyjít. Sice malá, ale je."

„No jsi jedinej člověk, kterej mi může pomoct ještě. Firma, co dělá ten novej soft, to vzdala rovnou."

„Ani se nedivím, kdoví jestli vůbec na to seženu nějaký drivery."

„Coto?"

„Ale nic. Zkusím to. Dáš mi týden?"

„Určitě. Jestli budeš něco potřebovat, tak si řekni. No a finančně se neomezuj, eseróčko to zaplatí."

„O to nejde, i když každá koruna se hodí. Standardní hodinovou sazbu na to dám a odhaduju to na dvacet hodin. S rezervou."