S Pavlínou jsme měli ještě v tom Grandu dlouhé povídání. Zkusil jsem jí vysvětlit, že ten problém nebyl v tom, jesti si najde svoji práci. Ale prostě mě naštvalo, že s tím přišla z ničeho  nic, že mě postavila před hotovou věc. Fakt si nejsem jistej, jesti když se povídá o životní lásce, tak se člověk zachová takhle. Ale čert to vem, stejně je to jedno.

„Mňa to velmi mrzí, Jirko," řekla mi a asi se jí to dalo věřit.

„To nic, Pavlínko. Přemýšlel jsem o tom hodně a myslím, žes udělala dobrej krok. Opravdu nejdřív ze všeho potřebuješ asi najít sebe." Jen doufám, že při tom nedopadneš jako Milena, ale to už jsem si řekl spíš pro sebe.

„Vieš, ja viem s naprostou istotou, že ťa milujem. A chcem po tom všetkom žiť s tebou. Možno to znie podivne, ale je to tak, cítim to tak. Veríš mi?" uprela na mne svoje velké smutné oči.

„Věřím." Co mi taky jiného zbývá.

     Pak mi vyprávěla o tom, co ji v Holandsku patrně čeká a já ji moc neposlouchal. Díval jsem se na tu hřívu, rty a říkal jsem si, že tohle jsem pro žádnou ženskou nikdy neudělal.

     Snad to přežijem. Nevím, kde ona bere tu jistotu, ale jestli to všechno překoušu já, to fakt nevím. Tyhle vztahy na dálku, to nebylo nikdy nic pro mě.