Víkend měl být slunečný, klidný a hlavně jsem se na něj těšil. Ve čtvrtek jsme absolvovali skvělou věc - Richarda III. a na pátek jsem si vzal dovolenou. Byla to dobrá volba, zpátky do Hradce jsme přijeli až po půlnoci. Pocit, že se zítra nemusí vstávat, byl skvělej.

     A divadlo taky - kdybych si měl vybrat od Shakespeara jedinou hru, byla by to právě tahle. Vždycky mě na ní fascinovaly dvě věci - jednak to, jak se z těch největších pomahačů „režimu", co se jim podařilo přežít, stali obratem největší hrdinové a odbojáři. A pak taky to, jak dalece to William psal jako propagační záležitost. Kdysi dávno jsem zaslechl pochybnosti o tom, jestli vůbec jako reálný autor žil, dokonce snad i to, že to byla žena.

     Zrovna u Richarda mě pak napadlo, jestli celý Shakespeare nebyl vlastně něco jako volební plakát. Existuje pár informací, které Gloucestera popisují poněkud odlišně, takže mohl být klidně „vyjmut" z historie, aby o to víc vynikla dokonalost alžbětinské doby.

            „To mi príde pritiahnuté za vlasy," reagovala Pavlína, a když jsem se od volantu po ní podíval, měla kolem svých nepřitažených vlasů takovou mini svatozář z nočních světel.

            „Proč?"

            „Keď to logicky zvážim, bolo by asi nemožné len tak pripísať Richardovi toľko zločinov. Myslím, že Shakespeare nepreháňal."

            Myška spala vzadu, na silnici byl klid.

            „Já jen tak fabuluju, baví mě to. V těhle věcech se to smí," usmál jsem se.

            Pavlína mlčela.

            „A po zkušenostech z poslední doby, v téhle republice, je možné všechno."

            „Česi sa nepodobajú Angličanom."

            „Mno, myslím, že to byl Kipling, komu se zrovna líbil český humor, právě proto, že je tomu ostrovnímu podobnej."

            „Vy máte skvelý humor... niekedy až príliš."

            Přemýšlel jsem.

            „Pavlínko, ty bys chtěla zpátky na Slovensko?"

            „Nie, ani za boha," zachmuřila se a vzápětí mě políbila na tvář.

            „Mám pocit, že ti Češi moc nevyhovují. I když po těch letech tomu i rozumím."

            „Ale nie. Ja mám Čechov rada. Len mi chýba u vás... niečo... "

            „Jsme málo prounijní?" usmál jsem se.

            „Možno aj tak by sa to dalo povedať. Ste veľmi... ako by som to povedala... "