Do prdele práce, to snad není pravda.

Před rokem jsem skončil v Sokolově, a teď skončím tady.

Takže všechny ty řeči, láska, osudový vztah... na hovno to je.

            „Jirko, nehnevaj sa prosím. Ja som ti vďačná za všetko..."

            „Ty ses zbláznila. Takže jsi vlastně jen potřebovala vytáhnout od Hořkýho a teď už prostě tu volnost jen zužitkuješ."

            „To není fér."

            Oči ji zvlhly.

            „To teda není."

            „Jirko, miláčik. Ja mám konečne možnosť si dokázať, že som k niečomu. Že ešte môžem žiť tak, ako chcem. Že nečo viem, dokážem. Ešte chvíľu, a definitívne mi ujde vlak."

            „Ale to je všechno jen o tobě přece. Já tě nechci zavírat do žádný klece. Naopak. Snažil jsem se, abys měla možnost... tohle všechno mít."

            Na hovno to je, sakra.

            „Víš, co jsi?"

            „Jirko, prosím. Nehovor nič, čo by ťa mrzelo."

            „Hlavně, že tebe nemrzí to, co mi říkáš teď. Jsi sebestřednej sobec, Pavlíno."

            „Milujem ťa viac ako som kedykoľvek koho milovala... " teď už jí ty slzy tekly hodně. Herdek, copak na mě něco zkouší, nebo fakt  nerozumí tomu, co dělá?

            Už jsme byli v Hradci.

            „To myslíš vážne že som sobec?"

            „A ty to myslíš vážně?"

            „Nechaj ma prosím vystúpiť u Granda."

            Mlčel jsem. A zavezl ji ke Grandu.