S Přemkem jsem se potkal na chodbě hned druhý den. Vypadal ustaraně, marně jsem pátral v paměti průserů, kde nám co visí, ale nic mě nenapadlo. Harmonogram se jakžtakž stíhá, uživatelé si nestěžují (ideální symbol spokojenosti).

Že by něco soukromého? "Jirko, prosím tě... " "Jsem jedno ucho," povídám a čekám, co mě čeká.

"Potřeboval bych s tebou mluvit... někde spíš bokem."

"Nějakej průšvih s projektem?"

Přemek se zamyslel.

"Ne. Ale vlastně trochu jo. Ale nic, co by souviselo přímo s ním."

To mě moc neuklidnilo, ale budiž.

"Tak jo, skočíme na jedno?"

"Tak nějak. Dík."

     Práce musí mít návratnost, odezvu. Člověk musí vidět, že to nějak roste, že to někomu slouží. Neumím si prostě představit, že bych dělal něco jen tak ze mzdové povinnosti.

     Klukům jsem to občas připomněl a byl jsem rád, že si oba našli k tomu, co je dneska živí, i nějakej vztah. Ajťáků je všude mraky a bohužel mám pocit, že čím dál víc těch, co se tím hlavně jen živí.

     A navíc rádi dělají z lidí blbce. Nedávno jsem slyšel zajímavej názor - programy se už píší jen proto, aby se vývojáři předvedli, jak všechny nové technologie "zvládli". A ne proto, aby něco fungovalo.

     Něco na tom bude. Najít dneska svižnou, jednoduchou aplikaci, která uživateli ten čas opravdu ušetří, je docela fuška.

      Něco funguje pomalu, protože má uživatel blbou základní desku, nebo málo paměti, něco nefunguje vůbec, něco hrozně složitě. Kdoví, kam se tohle všechno jednou dohrabe...

      Seděli jsme v zahradní restauraci, počasí nám docela přálo, i když tenhle květen zatím nic moc nebyl.

"Tak povídej."

Přemek se napil, povzdychl si a spustil.

"Víš, to Holandsko... "

"Ano?"

"Prostě, Stöhrová se mi pochlubila, že už na to někoho mají."

"Nerozumím. Jako že se sbalíme a projekt bude dělat někdo jinej?"

"Ale ne."

Moc se mu do toho nechtělo.

"Jde jen o mně. Vy jste v pohodě."

"Počkej, jak to myslíš?"

Pořád mi nedocházelo, kam vlastně míří.

"Našli si nějakou... sílu. Která má známý v té univerzitě. A má mě nahradit."

Tři .. dva .. jedna .. bum.

Pavlína.

No potěš koště...