Ale i tak mě po příchodu z práce čekala debata s Milenou a její dělnicko-rolnickou matkou: "Cos to řešil s Damíkem, prosím tě. Víš, že čekáme na byt a ještě si to zavař u něj."

"Co bych si u něj zavařoval. Snad se můžu zdržet hlasování."

Panímatka se vnořila do debaty.

"Zdržel hlasování? To jsou nějaký pražský móresy? Buď rád, že máš práci a klid."

"Ten byt jsem dostal přislíbenej jako podmínku, že tady nastoupím. A jestli mi nějakej Damík bude něco chtít zavařit, tak se prostě sbalím a půjdu kamkoliv jinam. Já nebudu mít problém se uživit."

"To ať tě ani nenapadne", oznámila mi Milena a postavila přede mne horkou polívku. Jsem polívkovej, ale nějak mě přešla chuť.

"Víte co, dámy? Dodělejte si na zítřek mávátka, já si půjdu s klukama zahrát fotbal."

     Sbalil jsem Petříka i Pavlíka, ten sice sotva chodil, ještě tehdy, ale s míčem se pletl po trávníku rád. Druhý den už od rána si byl mráz, si byl déšť, dokonce se i blýskalo, takže ke slavnému průvodu byl i ten správný revoluční čas. Z tribun hovořili soudruzi s ostravským přízvukem, přes ty šachty jsme byli tak nějak spřízněni, zajímavé vystoupení měl tuším kapitán ze sovětské vojenské posádky. Mno a pak přišli na řadu další soudruzi - budovalo se, plnily se plány, sem tam nějaká ta pěrestrojka ...  za pár let jsem většinu těch soudruhů potkal jako aktivní kapitalisty a šlo jim to stejně dobře, jako tohle. Někde na tom vumlu asi udělali soudruzi chybu.

      "Poslouchej, nesehnal bys u vás na generálním nějaký bony? Nebo marky, nebo tak..." houkl mi do ucha kamarád z Rychnova. No to je přesně ono .. jeden větší odborář a soudruh než druhej, ale marky a bony prostě frčej.

"Na co to chceš? Budete kupovat další slepice?"

"Jaký slepice? Prostě chci koupit jednoho jetýho bavora, ale starej Dluhoš nechce koruny. To víš, není blbej."

Jasně. Třeba do hospody každej den trefí napoprvý. Zpátky už se to někdy komplikuje, ale jinak blbej určitě není. Zlitej v práci, zlitej doma ... Zlitej vlastně pořád.