Stanice Hvězda vysílá zprávy. Generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov s chotí a doprovodem zahájil 30. dubna 1989 oficiální přátelskou návštěvu Československa, ke které ho pozval ÚV KSČ. Na ruzyňském letišti v Praze vzácné hosty přivítal generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš, prezident republiky Gustáv Husák a další nejvyšší českoslovenští straničtí a státní představitelé.

     "Předpokládám, že průvodu se zúčastníš", houkla na mně zapisovatelka svazácké organizace výpočetního střediska, Ilona Valentová. Kdybych uměl předvídat budoucnost, zasmál bych se už teď, protože to samé pak dělala i v cinkacím listopadu s dobrovolnými a svobodymilovnými demonstracemi.

"Jestli budou mandarinky, tak jo. Na Vánoce se nějaký ty konzervy hoděj", odpověděl jsem jí, a tušil, že to nenechá jen tak.

"Nezlehčuj to. O mandarinky přece nejde."

     No to by mě fakt zajímalo, o co tedy jde. Když jsem před třemi roky přišel do Sokolova, překvapilo mě, že mám na první schůzi hlasovat o tom, jestli nějaká soudružka dostane byt nebo ne. Takže jsem hlasoval jako neutrál. Načež si mě zavolal místní předseda odborů a žádal vysvětlení. Předtím jsem v Praze zažil leccos, třeba i hádku o banány na stranické schůzi výpočetního střediska. Ale tohle bylo hornicky jedinečné.

"Proč jsi hlasoval proti tomu, aby soudružka Ryndová dostala byt?"

"Ale já nehlasoval proti. Já se jen zdržel."

"No to je v důsledku jedno, soudruhu."

"Hm, tak proč ta možnost zdržení se vůbec je? Já myslel, že když tu jsem týden, a danou soudružku jsem v životě neviděl, tak se prostě nemůžu objektivně vyjádřit."

Soudruh Damík se zavrtěl nespokojeně.

"Jeden myslel a dostal po čuni."

Kdyby jeden, pomyslel jsem si odvážně podruhé.

"Prostě napíšu, že jsi hlasoval pro a je to. Odkud jsi k nám přišel?"

"Z vojny. A předtím z Prahy."

"Jo Pražáááááák." Jasně, tím se to vysvětlilo. "Ty jsi přišel za naší Milenou, že jo?"

"No já myslel, že je Dvořáků."

Damík se rozesmál: "My jsme tady všichni tak nějak .. velká rodina, víš?"

Říct mu, díky tati, jsem odvahu nenašel.