Odjížděli jsme od Hořkých asi za hodinu. Pavlína mlčela, jen si do kufru dala svoje věci. Hořký stál na zápraží a jeho pocity jsem mu nezáviděl. Možná jsem mohl cítit nějaké zadostiučinění, ale do toho jsem měl daleko. Podíval jsem se do zpětného zrcátka a vyjel jsem pryč - k nám. Po chvilce jsem to nevydržel.

"Ty se na mne zlobíš?"

Nic.

"Za to, že jsem tě v tom nechal?"

"A nemala by som?"

"Ne."

Zase nic.

"Pavlíno..."

"Nezlob sa na mne, Jirko, ale prečo si odišiel?"

"Protože... prostě mě požádal. Omluvil se za to extempore... a já nebudu dělat ramena na někoho, kdo je... v průseru."

Jeli jsme centrem, chytli jsme zelenou vlnu.

"Prepáč. Unáhlila som sa."

"A vlastně, proč ses tedy vrátila, když jsi měla pocit, ze jsem srab?"

"Ja... milujem ťa." Položila si ruku na mé stehno a zaryla do mne přes džíny nehty.

"Dokonca aj vtedy, keď bych ťa najradšej roztrhla."

"Neoprávněně. Aspoň doufám."

"Áno, urobil si to dobre. A mrzí ma, že som ťa požiadala o to... vlámanie."

"To nic. Ono to asi jinak nešlo. Ostatně, iba sme bohatým brali a chudobným dávali, nie?" mrkl jsem na ni v pokusu trochu odlehčit situaci.