Velikonoce mají ducha. Jenže takovýho nějakýho divnýho. Vybavilo se mi pár oslav ještě z Rychnova - švagr obrazil celou ves a švagrové byly obrazeny celou vsí. Když byli kluci ještě malí, občas jsme aspoň po ránu doma maminu trochu polechtali pomlázkou, ale pak už byli i líný vstávat a já se do toho taky moc nehrnul.

     Možná to byla chyba. Vybavuje se mi jeden zážitek, kdy jsem docela vážně ohnul Milenu přes koleno a dostala na ten svůj krásnej zadek naplácáno. Zajímavé bylo, že pak přiznala, že se jí to líbilo poměrně hodně. Ach jo, škoda, že jsem se nenarodil jako sadista, mohli jsme mít šťastné manželství.

     Když jsem shrnul stavy v Hradci, uvědomil jsem si, že existuje poměrně hodně kamarádek a možná by vůbec nebylo marné je obejít. Co já vím, jak to tady chodí. Pomlázky prodávaly samozřejmě na každém rohu, první dvě oběti se mi povalovaly přímo doma, co by člověk chtěl ještě víc.

     Nevím, jestli to udělala schválně, ale když jsem se vrátil k našemu gauči, abych odhrnul peřinu a začal pomláskovat, už bylo odhrnuto. To nešlo. Koukal jsem na kousek krásnýho kulatýho charakteru a místo pomlázky jsem měl chuť úplně na něco jinýho...

     Rtama jsem se Pavlíně podepsal na kůži, ona se přivinula, otočila, a po nekonečně krásným a dlouhým polibku se mi podívala očima až někam do srdce, a zašeptala:

"Toto ma asi nezachráni, že?"

A v její dlani se objevila kraslice.

"Jistěže zachrání miláčku, přece bych ten tvůj zadeček nemohl zdevastovat."

Zesmutněla.

"Škoda," usmála se na mne loudivě.

Ježíš, to snad ne. Proč já mám smůlu na ženský, co se neobejdou bez naplácanýho zadku?

A do toho se ozval řev, co měl patrně simulovat koledu a hodyhodydoprovody a z pokoje se vyřítila Myška - možná s dvoumetrovou pomlázkou. Samozřejmě, že nařezáno jsem dostal já. Alespoň ze začátku. Zajímavé bylo, že se mi to nakonec docela líbilo.