Třídní schůzky jsou zajmavé akce. Když vyrůstáte se starší sestrou učitelkou, zvyknete si na ně dívat i jinak. Zatímco laik má pocit, že minimálně úvodní půlhodina je o ničem, protože ty dvě tři všeobecné informace o malování na lavice (případně i po obrazu prezidenta) a výhledovém výletu by se daly na běžné pracovní poradě shrnout do pěti minut, sestra mi vždy tvrdila, že rodičům se to rychlejším způsobem vysvětlit nedá.

     Možná tahle diference určuje jejich poněkud svérázný soukromý život, ale to bych se zabýval něčím, co mi docela určitě nepřísluší. Nakonec jsem se dočkal přímého rozhovoru s třídní, která mě upozornila, že Myška je sice na tom velice dobře, ale že občas zaspí.

"Já taky," odvětil jsem.

Přece nebudu vysvětlovat, že tyhle občasné ranní boje mě taky štvou. Ale na druhé straně - kdyby nás mělo celý soužití provázet jenom tohle špatný, tak je to fajn.

Pak si mě vzala trochu stranou a povídá:

"Pane Moravče, chtěla jsem se zeptat... "

Že by žádost o sponzoring? Momentálně nejsem dobrá volba.

"Volala vaše paní, že jí znemožňujete přístup k informacím o studiu Myšky... a chtěla vědět. Tak jsem se chtěla zeptat, jestli jí je mohu poskytnout."

Pic kozu do vazu.

"Paní učitelko, mojí bývalé paní stačilo, aby zavolala své dceři... nebo jí napsala mail, nebo se dotázala mně... já opravdu nevím, jak se dá v dnešní době někomu bránit v komunikaci. Ale pokud pošle k Vánocům dceři hromadné přání s podpisem Moravcová, a od té doby se neozve, tak asi problém nebude v bránění, že?"

Učitelka pokývala srozuměně hlavou a já dodal:

"Samozřejmě jí informujte dle libosti. Myslím, že nemáme důvod se nějak schovávat."

"To nemáte, naopak," viditelně si oddechla, že to má za sebou.

Vedoucí praxe byla přímo ve třídě, takže jsem se ještě stavil u angličtinářky.

"Vaše dcera říkala, že zrovna dneska máte taky angličtinu," usmála se na mně.

"To jsem měl. A taky jsme se dozvěděl, jak se řekne třídní schůzka, protože jsem musel omluvit předčasný odchod. Víte jak?"

Zasmála se.

"Já si to raději poslechnu od vás."