„Dúfam, že som nechrápala."

„Ne... tedy aspoň já o ničem nevím. Ty jo, Myško?"

Myšla zakývala, jako že ne a dovycucla taštičku.

„Tak o čo ide?"

„Pavlínko, já jsem velmi rád, že jsi u nás a upřímně, i kdyby mě tvůj chirurg chodil proklepnout každej den, tak mi to vadit nebude."

Myška vyprskla.

Pavlína si nás prohlédla, ale nereagovala zatím nijak.

„Chtěl jsem říct, žes nám udělala tím úklidem radost, a hned je vidět, že ta ženská ruka prostě chybí."

Myška chtěla něco říct, ale přišláp jsem jí trošku nohu.

„To som velmi rada. Chcela som vám urobiť radost. A akosi... sa ovděčit za azyl."

„No ale víš... já bych byl moc rád, kdybychom tyhle věci nějak dělali spolu. I když rozumím tomu, že to teď bylo jak to bylo a opravdu za to děkujem."

„Tak tomu nerozumiem. Mohol by si sa vyjadriť priamo?"

„Prostě... Myšky pokoj je její... a i když v něm měla příšernej čurbes, je to prostě její záležitost. A starat se o něj stará, i když uznávám, že by mohla častěji."

Tohle vůbec nemusí dopadnout dobře. Děkovat by se asi mělo jinak.

„Myško... ty sa na mňa za to hneváš?" podívala se

Pavlína Myšce do očí, a mě samotného zajímalo, co jí na to řekne.

„Nehněvám, jen mě to naštvalo."

„Takže hneváš."

      Musel jsem zasáhnout, jazykové problémy by nám teď nepomohly.

„Víte co, ženský moje? Řekněte mi radši, co byste rády do společného bydlení teď a já vás nechám chvilku řádit samotný s mojí kreditkou. Stejně bych vám překážel a aspoň zajedu s autem na myčku."

„Tak jo, ale budem toho potřebovat dost... teď," uzavřela Myška debatu a natáhla ruku po kartě.

„A nezruinujte mně," políbil jsem Pavlínu a pohladil je obě.

     Holky nesežerte se, mám vás rád.