Chtěl jsem Pavlíně zavolat, ale volala Myška.

"Tati..."

"Copak? Nějakej problém ve škole?"

"Ne, vůbec. Dostala jsem dokonce jedničku z materiálů."

"No to je skvělý."

     Učili jsme se na to spolu o víkendu a musím přiznat, že jsem měl docela problém to v sobě poskládat aspoň tak, abych jí mohl prozkoušet. Možná bych přece jen měl ještě tu svojí školu zkusit. Neopečovávaná hlava zakrňuje.

"Jsem přišla domů..."

      To mi obvykle neoznamuje, přece jen za těch pár měsíců se trefuje docela spolehlivě. (Kdyby mě teď mohla číst myšlenky, uviděl bych nejopovržlivější pohled posledního desetiletí.)

"A?"

"No... Pavlína mi uklidila pokoj."

"Sláva! Kdybych to uměl, udělám to dávno," zasmál jsem se.

"Jenže mě se to nelíbí."

"Jako že ti přestěhovala stolek nebo co?"

Na druhé straně se povzdechlo.

"Ale ne."

Zvážněl jsem.

"Aha... rozumím. Tobě vadí, že ti nic neřekla a udělala to sama od sebe v tvém pokoji."

"Jo. Přijde mi to... Prostě je to můj pokoj."

"Myško, já vím, co ti vadí a chápu to. Promluvím s Pavlínou. Ale je fakt, že ten pokoj si o to koledoval, říkal jsem ti už párkrát, ať si to aspoň trochu zcivilizuješ."

"Jsem chtěla... v sobotu."

"Tos říkala už minulou i předminulou."

"Říkal jsi mi, že člověk má právo na svoje soukromí."

"Ale taky určitý povinnosti se o to soukromí starat, obzvlášť když souvisí s tím mým."

"Petře to bylo jedno."

Aha. Už zase.