Nový týden začal nepříjemným malérem. Z testovacích dat utekly maily málem až k reálným uživatelům, neohlídali jsme rozlišení poštovního serveru. Naštěstí to Křečkodlak zachytil aspoň na něm, takže sice pracně, ale přesto se podařily zlikvidovat před odesláním.

     Přemek byl naštvanej, oprávněně. Kvůli takovéhle ptákovině jsme ohrozili projekt, protože tohle by „oslovilo" všechny zúčastněné a patrně velmi negativně.

„Dávejte si na to pozor, sakra... čekají nás výběrové algoritmy a hodnocení, jestli uděláme podobnou botu i tam, tak to můžeme zabalit."

„Přemku, já vím, že to byl malér. Ale nezapomeň na to, že jedeme v kuse od loňskýho května a v podstatě bez jediného úletu. Tohle se prostě stát může," zkusil jsem ho drobet uklidnit, ale věděl jsem, že přesně tohle by se stát nemělo.

„Já to uznávám. Ale ty víš sám dobře, že padesát úspěchů je k ničemu, když se něco takovéhleho utrhne veřejně. Pořád je tu hodně lidí, co by zrovna tohle použili proti nám."

„I teď, když i jim otvíráme dveře do Holandska?"

„To s tím nesouvisí."

„Proč ne?"

„Zastáváš se kluků dobře, ale abys to s tím nepřehnal."

„Počkej, s čím?"

Přemek zapích tužku do papírů.

„S tím zastáváním vůbec. Ale neřeš to, teď to nemá smysl."

Tak to jsem nepochopil. Asi bych se ještě ozval, ale předběhl mě Křečkodlak. A vzhledem k tomu, že byl hrdinou dne, vzdal jsem to.

„Tak, lidi, pojďme to spláchnout," navrhl.

     Přidali se všichni, já taky, ostatně posledně to bylo s nima „na pohodu", jak se tady říká. Křečkodlak nás vzal do Pilsner Unique Baru, což je poměrně rozlehlá hospoda kousek od Velkého náměstí, kde si lidi samoobslužně čepují Plzeň z malé pípy, která je u každého stolku. Bylo docela plno, ale jednoho stolu se nám povedlo zmocnit. Křečkodlak zase perlil, kluci si užívali, že je po průseru a i mě bylo fajn.  

     Napadlo mě, že bych mohl zavolat Pavlíně, jak to dopadlo u paní Stöhrové s jejím pracovním pohovorem, ale v tomhle kraválu to nešlo. Sbalil jsem telefon a šel před pub. Prodíral jsem se kolem baru, když tu se jeden z chlapů, co u něho seděli, ohlédl. Koukl na mě napřed bez zájmu, prázdným opilým pohledem, ale vzápětí zpozorněl a v očích se mu mihl stín - poznal mě. A já jeho.

     Byl to doktor Hořký.