A je to tady, pomyslel jsem si a v duchu odhadoval svoje možnosti. Vypadal ožralý pořádně, na barové židli se klátil.

„Ha! Pan iiiinženýr! To je ale nááhodička, žejo..." mluvil pomalu a ztěžka, ale černé oči se mu povedlo zapíchnout do mě překvapivě pevně. „To bych tedy nevěřil... že bude tohodle schopná... Pavlínka...," kroutil vyčítavě hlavou a hodil do sebe další vodku, „ta kurva!" vyprskl a nenávistně na mně zíral. „Jak to, že jste..."

Vytrhl jsem se mu a zahučel mu do ucha... „Neříkej jí kurva, kurva, a mně neříkej inženýre!" Hospoda je hospoda a s někým v jeho stavu nemělo smysl se bavit jinak. A sakra... on o nás ví.

„A jak ti mám říkat... ty... "

Když jsem v průseru, mám tendenci ho spíš ještě vyšperkovat. Někdy to zabírá a protivníky zahání.

„Třeba Jiříku, jako Pavlínka."

„Cožeee?"

Ty zakalené oči se rozšířily překvapením.

„Ty hajzle.."

Takže věděl o Pavlíně, ale ne o mně. No, aspoň už ví.

     Takovou drbu jsem dostal naposled, když jsem si kýchnul u kuchyňské linky do otevřených horních dvířek. Takže to vyšperkování průseru moc nepomohlo. 

     Kamarádi ajťáci se zachovali standardně, takže jsem dostal pěknou nakládačku, dokud nás vyvenčovači od sebe neodervali.

     Chlap, co má vztek, a nebojí se sám sebe, je v souboji nerovnej partner. Navíc stejně asi vůbec nevnímal, jestli jsem ho polechtal na levý tváři nebo na pravým zubu.

     Domů jsem dorazil taxíkem, přece jen by nebylo vhodné, aby mě v takovémhle rozpoložení potkal někdo povědomý.

Myška mě uvítala zklamaně.

„Neboj Myško... ani alkohol, ani problém. Prostě nevhodný setkání."

Začala mě opečovávat.

„Ukaž, já to hodím do pračky rovnou."

„Dík. Mrzí mě to."