Druhý den po návratu jsme sedeli na poradě a Přemek probíral výstupy ze služebky, když mi zavrněl telefon. Musim s tebou co najskor hovorit. Věděl jsem, že teď to hned tak nepůjde, tak jsem odepsal: Dlouha porada, co se deje? Vrrrn. Povedala som mu ze chcem odist. 

     Nějak jsem se moc na ty výstupy už nesoustředil, v podstatě jsem čekal, že každou chvíli vlítne do dveří Hořký s útočným skalpelem vzor 96, nebo tak něco.  A hlavně jsem si říkal, jestli vůbec Pavlína ví, do čeho  vlastně leze.

     „Jirko, celú noc som nespala, premýšľala som, čo teraz... si si istý, že ma chceš mať u seba?"

„To si piš, Pavlínko. Akorát... řeknu ti úpřímně... mám obavu, jestli se ti to bude líbit... jestli je to opravdu to, co chceš. Přece jenom jsi zvyklá na jiný standard."

     „Jirko, ja predsa veľmi dobre viem, ako bývate. A našťastie som ešte nezabudla, že som vyrástla v paneláku. V tom nevidím problém. Okrem toho, toto je predsa iba dočasný stav, nie?"

„Jistě, před rozvodem jsem bydlel v historické památce na náměstí. Obývák měl plochu tohodle celého bytu. Mimochodem... v historické památce už bych bydlet tedy opravdu nechtěl."

„Jirko, ja som teda premýšľala, a rozhodla som sa, že prvé, čo urobím bude, že si nájdem nejakú prácu. Rozhodne ti nechcem visieť na krku."

„Klidně vis, miláčku, já už jsem z nejhoršího venku, ale jinak myslím, že to není špatný nápad," políbil jsem ji do vlasů.

„Myslíš, že by si sa mohol popýtať na univerzite, či by sa niečo nenašlo?"

„To jistě mohl, ale měla by sis napsat sívíčko, potřebuju znát přesně kvalifikaci a praxi. Máš vůbec nějakou praxi?"

„Po škole som pár rokov pôsobila ako vedecký pracovník na výskumáku... pár, tým myslím dva, potom som už bola stále doma," smutně na mne koukla.

„Uvidíme, lásko," pokusil jsem se na ni povzbudivě usmát a strašně moc silně jsem ji obejmul. Nebudeš to mít lehký, holka moje zlatá.