Ráno jsem potkal cestou do práce Soňu. Šli jsme kousek spolu, a tak jsem napravoval. Řekl jsem jí, že jsem netušil, že se staví i někdo jinej... mávla nad tím rukou, ale štvalo mě to. A jí asi taky. Nedivím se. A taky bych to nikdy takhle nezkombinoval, jenže domluvit se je prostě někdy těžký. V každém případě reagovala skvěle na tu zápletku s kolem.

      „Ať si to kolo strčí někam, já mám ve sklepě jednoho teréňáka, tak jestli bude Myška chtít, ať si ho půjčí." Na to se nedalo pomalu ani reagovat, ale Soňa mě stejně předběhla:

„A ať radši přijde sama."

Jo, jo, mám, co jsem chtěl.

     Na schodech ústavu jsem potkal kolegyni Stöhrovou. Pozdravili jsme se s úsměvem, a mě napadlo, že by možná zrovna ona mohla vědět o nějaké té práci.

     Sice je pravda, že zrovna letos se finanční možnosti poněkud zúžily, ale někde začít musíme. Domluvili jsme si schůzku po obědě, aspoň mě nevyhnala rovnou.

      „Tak Jiří, co pro mě vlastně máte," upravila si účes, a zaměřila brýle, které ji mimochodem velmi slušely, přímo do mně.

„Jedna moje... bývalá kolegyně, ještě z dob, kdy jsem pracoval ve výzkumu (asi není vhodné hledat místo pro vlastní partnerku u kolegyně přímo) se rozhodla po delší době pracovního volna hledat práci.

     Má slušnou kvalifikaci, jazykové schopnosti... chtěl jsem se zeptat, jestli tady u nás by se nenašlo něco pro ní."

„Víte, jaká je situace teď..."

„Vím, ale za zeptání nic nedám."

Na požádání jsem jí nadiktoval základní informace, postgraduál v USA, překladatelské odborné zkušenosti... prostě, co jsem věděl.

„Ono to zní docela zajímavě, třeba zrovna v souvislosti s tím novým projektem v Holandsku teď. Myslíte, že by jí to zajímalo?"

No tak to by byla bomba.

„Nevím, o ničem konkrétním jsem s ní zatím nehovořil."

„Promiňte, že se ptám... ale váš vztah je... řekněme... osobní?"

     Na chvíli jsem se zarazil. Přece jen je to teď v podstatě obchodní jednání. Asi bych neměl osobní věci do toho zatahovat.

„Nijak zvlášť. Prostě jsme se náhodou potkali, a napadlo mě, že by byla škoda jejích schopností nevyužít."

„Rozumím."

Paní Stöhrová si udělala pár poznámek, a pak mi nabídla termín pro Pavlínu na schůzku.

„Pokud je taková, jak říkáte, myslím, že bychom pro ní uplatnění našli."

„Tak to vám děkuju předem, Sašo."

Chvilku si mě prohlížela, a pak řekla: „Jen abyste pak nelitoval."

     Moc jsem nad tím nepřemýšlel, byl jsem rád, že Pavlíně můžu dát aspoň nějakou nabídku. Jenže některé věty by se přehlížet neměly.