„Pavlínko, jak jedem příští týden do toho Nizozemí, nemůžu tady nechat Myšku samotnou. Nemohla bys..." začal jsem nesměle.

„Nemohla by som čo?"

„Nemohla bys na ni ty tři dny dohlížet?"

     „Jirko promiň, ale to by som teda naozaj nemohla. Ako si to predstavuješ? To ju mám zobrať k nám a povedať manželovi, že sorry, musím sa trochu starať o dcéru svojho milenca? A úplne sa odsťahovať z domu ešte nechcem. Ešte to nemám rozmyslené... premyslené... ešte som sa definitívne nerozhodla proste",  trochu prudce postavila sklenici na stolek a začla chodit po pokoji. Vypadala trochu naštvaně.

„To je opravdu problém se odpoledne zastavit u nás a třeba si s ní dát kafe?", cítil jsem, že začínám být naštvanej taky.

„Ja nehovorím, že to je problém. Ale ... mám taký pocit, že má spútavaš. Vieš jako to myslím?"

Skoro jako bych viděl její sestru. Přece jen i dokonalá láska má hranice, koukám.

„Pusť to z hlavy," zvedl jsem se a šel jsem pro Pavlíny kabát. Stejně už měla nejvyšší čas, vilka čekala.

„Ty ma vyhadzuješ?"

„Ale ne... stejně už bys za chvíli šla, je půl sedmý."

„Jirko, skús ma chápať prosím."

„Jo... to jsem myslel že dělám, když jsi mluvila o lásce."

Chvíli mlčela, pak se zvedla a nechala se okabátit.

„Ja som nechcela... možno by to nejak..."

„Nedělej si starosti. Řeknu Soně, má to kousek a Myška ji ráda uvidí."

Pavlíně se blýsklo v očích.

„To nebolo nutné."

„Je to nutné Pavlíno. Já ji tady samotnou nenechám."

„Ale veď som zrovna chcela... „

„Nelámej nic přes koleno. Máš pravdu. A byl bych rád, abys věděla... „

Podívala se na mně tázavě.

„...že tě nechci proto, abys nám vařila a štupovala ponožky. To zvládáme sami."

„Čo je to štupovať?"

„Mno... zašívat ty díry v nich."

„Aha... no to aj tak nerobíte."

Usmál jsem se. Pusu jsme si dali. Sice nic moc, ale něco tam bylo.