"Ano, miláčik?" ozvalo se na druhé straně.

"Lásko, " usmál jsem se i po drátě, vlastně i bez drátů. "Mám pro tebe báječnou novinu."

"Povídej, nemôžem sa dočkať." Ta její českoslovenština přímo lahodila mým uším.

"V Holandsku si všimli, že tu máme jeden projekt, a dneska mi Přemek řekl... no - prostě příští týden vyrazíme, lásko."

"Zlatíčko moje, to ti gratulujem... čiže týmto ma pozývaš, ano?" zeptala se potěšeně Pavlína. Aha... to mě nenapadlo.

„No... ne... lásko, jde o služební cestu..." úplně jsem na dálku cítil, jak chladne. Sakra, nemůžu si zatím dovolit zaplatit jí takový výlet.

„Aha... rozumiem. Jasné. Aj tak je to skvelá správa. Dúfam, že budete úspešní. Kedy ťa uvidím? Nemohol by si dneska po práci?"

„Pavlínko, dneska musím zavézt Myšku na kytaru a je nutné nakoupit, nemám z čeho ani uvařit večeři, omlouvám se. Večer nemůžeš?"

„Nie. Občas musím byť aj doma... nechcem mať problémy, kým to nerozseknem."

„Ok, tak se uvidíme zítra?"

„Dobre, láska moja, teším sa na teba veľmi."

„Já na tebe taky, Pavlínko."

      Druhej den jsme seděli u nás. Přemek mezitím upřesnil informace o výjezdu na zahraniční univerzitu a já potřeboval, aby se někdo tři dny staral o Myšku. No - staral - spíš aby na ni někdo trochu dohlédl, naštěstí už je velká...