"Vstáááááávat," zahalekal jsem a šel si odlepit víčka od bulev. (No to je zas slovo...)

     Místo obvyklého otráveného "...a cvičiiiiit" bylo ticho.Opláchl jsem se, vyčistil zuby a zašel k Myšce.Nespala, dokonce ani nemžourala.

"Ahoj. Copak je?"

"Ahoj tati."

Je to dobrý, mluví..."Ty nebudeš dneska vstávat? Prázdniny začínají až zítra," usmál jsem se na ni.

"Budu."

Sedl jsem si k ní na postel a podrbal jí po vlasech."Tak vstávej. Dneska se naběháme." 

Přišla za chvilku do kuchyně, sbalila si svačinu a řekla:"Hodíš mě dneska do školy?"

"Jo. Ale dneska je to jen na náměstí, ne?""To jo. Nevadí?"

"Vůbec. Hoď sebou, auto je dneska dál."

     Kdyby měl člověk jedinou indicii, a sice systém parkování a s ním spojený podivný platební záležitosti, tak by se nemoh splést, ve kterém městě bydlíme.

     Když jsem sem přišel, zmínka o parkování byla snad v první větě po vzájemném představení v podstatě od každého člověka, co jsem potkal.

     Dnes už mám vypracovanej systém, ale jelikož bydlíme v centru, občas to člověka přinutí zaparkovat trochu dál. Ale na náměstí odvážet Myšku, to tu ještě nebylo. 

"Ty mi chceš něco říct, nebo tě bolej nohy dneska?" začal jsem takticky.

"Ani ne, jen mě mrzí, že jsem tě naštvala."

"Naštvala mě Petra. A ne jednou... neřeš to."

"Fakt?"

"Jo. A mám pro tebe dobrou zprávu."

"Povíííídej."

"Pojedem na hory. Když jsou ty prázdniny..."

"Huráááááá. Ty jsi úžasnej příbuznej, tati," rozesmála se Myška.

"Ale nebude to jen tak."

"Aha. Budu si muset čistit zuby."

"Ne, bude to horší. Pojedeme s Pavlínou. Ať už v tom máš taky jednou jasno."

Myška drobet zhasla."A musí to být?" "Musí. Ono nic není zadarmo a když už jsme to oba takhle projeli, dáme to dokupy zase."

Dojeli jsme na náměstí, Myšku jsem vysadil. Dala mi pusu.