Zvykl jsem si na ten nový rytmus. Ráno vstát, připravit svačiny, případně i oběd. Pak práce, porady, jednání... Odpoledne, spíš v podvečer úřady, nákupy, vaření, úklid. Kolikrát mě napadlo, když jsem si chtěl zanadávat, že je na světě tisíce lidí a hlavně těch takzvaně "slabších", co tohle mají denně spoustu let. Takže jsem si to nadávání v sobě nechával na někoho úplně jinýho - na Milenu.

     Zjistil jsem před časem, že je pro mne docela uklidňující, když si ulevuju směrem k ní. Ale taky jsem zjistil, že to dělám v poslední době málokdy. Že jsem vlastně štastnej, že už není. Nevím, jestli to celé manželství byl omyl, ale docela určitě jsem našel nový smysl ve věcech, který někam vedly. A to byl potěšitelnej rozdíl. 

     Chvíli před půlnocí mi došel mail, ve kterém mi spolužák z gymplu a spoluhráč ze studentské kapely sděloval, že se mu narodila dvojčata.

     Popřál jsem mu - a vybavila se mi dnešní scéna s Petrou...

     A předchozí rozhovor s Myškou. Fakt nevím, jestli bych opravdu ještě teď chtěl mít tyhle starosti... a radosti. Je fakt, že se mu asi bude žít radostnějc, ale přece jen... no, nevím.

     Gott si taky stěžuje, že se nevyspí, napadlo mě zlomyslně.  

     A v pondělí začínají prázdniny. Tedy Myšce. Zasloužila by si odpočinout, nebo spíš vyvětrat. Hory. A taky by zasloužila vytahat za uši, za to, co vymyslela Petře. Hm. Takže vyrazíme na hory - a ve třech. Skoro jsem měl chuť jí vzbudit, ale pak mě napadlo, že přece jen je ráno moudřejší.