Peníze od Mileny došly na poslední chvíli, tuhle její vlastnost jsem nikdy nepochopil. Cokoliv mohla, odsouvala co nejdál, vždycky snad z pocitu, že ono se to nějak samo vyřeší. Tohle asi v normálním životě zas tak nevadí, ale když s někým takovým podnikáte, je to o nervy. Naštěstí nemám už důvod se tím nějak nervovat, naštěstí mám dneska úplně jiný starosti.

     Pavlína se včera rozpovídala, seděli jsme u kafe V ďolíčku a nemohli se dopovídat. Nikdy jsem nepoznal ženu, která by měla takový potenciál - nebo jak to říct. Věděl jsem o ní hodně věcí už předtím, pak z chatu, ale pořád mě překvapovalo, v kolika věcech jsme měli podobný vývoj, zájmy, priority, cokoliv. Docela určitě už nejsem žádnej zajíc, a ani nemám potřebu v ní hledat to, co v Mileně nebylo, ale když jsem jí tak poslouchal, připadal mi ten její život tak jako naruby s tím mým. Napadla mě poměrně komická věc - že by si naši partneři zasloužili pár let života se sebou navzájem.

"To si fakt neviem predstaviť," zasmála se Pavlína a oči jí zářily od ucha k uchu.

"Já jo. V podstatě velmi klidná domácnost. Ale o moc radši bych si představil domácnost s tebou."

"Miláčik..." pohladila mě po dlani. Tak teplý dlaně jsem za celej život našel jen u sebe.

"Nič viac by som si neželala."

"Myslíš, že to bude problém?"

"Neviem," zamyslela se.

"On by nemal robiť problémy... veď už si ani nevšimol, že nie som doma."

"Mohli bychom vyrazit na hory, chtěla bys?" vzpomněl jsem si na tu krásnou scénu, když jsem ji potkal podupávat kolem sněhuláka na Artiskách.

"Chcela, Jirko. Pôjdeme."

     Bylo to krásný setkání. Měl jsem pocit, jako kdybych doběhl do cíle hodně dlouhýho závodu. Takže i v práci jsem zvládal všechno levou zadní, a dokonce jsme přežili další konzilium asi jako nejlepší zatím. Dnes večer jsme měli rande, Pavlína mě nasměrovala na malý bar, údajně se živým pianistou - to se asi bude tancovat.

     Po tom tréninku z plesu by to neměl být problém. Celý svět byl prostě růžovej (škoda, že to byla Mileny oblíbená barva, nezapomněl mě upozornit nějakej nepříjemnej hlásek - škarohlíd, co se mi tam někde v hlavě zabydlel asi před půl rokem) - takže řekněme, že byl světlej a nádhernej, a nebylo nic, co by tohle mohlo zbořit.