Ježíš já bych si nejradši utrhl hlavu. A nebo něco docela jiného. V hlavě mi šrotilo úplně všechno. Kam se na tohle hrabaly nějaký letadýlka z práce. Tohle je přímo atomovoj výbuch. Takže už tuším, proč se mnou chtěla Petra dneska mluvit.

"Pavlínko poslouchej, já nevím, co ti Petra řekla. Nemluvil jsem s ní od té doby, co jsme se potkali znova. Teoreticky je možné, že... že... ale prakticky to musí být blbost přece. Vždyť ji znáš?"

Dívala se na mně s určitou něhou, asi jsem vypadal docela zoufale. Snad mě přece jen ještě nezatratila úplně. Pokračoval jsem.

"Měl jsem pocit od začátku, že ti to dělá vlastně naschvál. Že má radost z toho, jak tě dostala. A štvalo mě to. Taky proto jsem nemohl ten vztah brát vážně. Omlouvám se za to všechno... ale nevěřím tomu, že by to, co ti volala, byla pravda."

Pavlína přemýšlela.

"Možno máš pravdu, Jirko."

Oddechl jsem si.

"Na ňu by to pasovalo. Mohla o mne vedieť? Myslím teraz, keď sme sa dali dohromady?"

"Právěže mohla... moje blbost."

"Ty si jej to povedal?"

"Ne, říkal jsem, že jsem si ní nemluvil už po tom. Ale mluvil jsem o tobě s Myškou. A ona reagovala... nenapadlo mě, že Petře něco poví. Ale vypadá to tak. Včera jsem jí odvážel od Petry, má ji ráda."

"Bože," vzdychla Pavlína. "To nie je dobré."

No to asi opravdu není.

"Mal by si s ňou pohovoriť."

"Udělám to Pavínko, hned dneska. Stejně mi psala, že chce se mnou mluvit."

"Ona ti písala?" naježila se Pavlína.

"Ano, ale nechal bych to být. Jenže když je to takhle..."

Prohlížela si tulipány a pak mě objala.

"Jirko, ja ťa nechcem zasa stratit. Vieš?", huhňala mi do límce, kabát jsem si ani nestačil sundat.

"Zajedu tam rovnou, miláčku. Nechceš jet se mnou?"