První, co se zbořilo, byl stůl s Přemkovými modely letadel. Byla to krásná minisbírka, škoda jen, že neuměly aspoň trochu lítat doopravdy.

"Měl jsem je dávno odnýst domů. Moje chyba," meditoval Přemek nad troskama. Na zemi to vypadalo tak trochu jako na letišti v Pearl Harbour v jedenačtyřicátým po návštěvě malých šikmookých bestií (tenkrát se to ještě říkat mohlo, asijští tygři se z nich stali až dávno potom).

"Asi jsem tam tu bednu s klimatizací dávat neměl, že?" docela nevhod komentoval tragédii technik Lojza a zkoušel koukat někam jinam.

"To nic Lojzo, já to nějak poskládám zase," omilostnil ho Přemek. "Aspoň mám na víkend nějakou zábavu."

"Tohle vážně ještě dáš dohromady?" podivil jsem se.

"Nevím, snad jo. To víš, člověk nemůže mít ani chvíli klid."

     A to měl pravdu. Volal jsem Pavlíně, nebrala mi to. Od Petry mi dorazila smska, že se mnou potřebuje nutně mluvit. A pak přišla druhá, od Pavlíny, že chce to samé. Ach jo, asi by nebylo vhodné se s nima sejít najednou - jojo, to mě ještě humor nepřešel.

     Sedl jsem do auta, zajel koupit náruč tulipánů a vyrazil přímo k Pavlíně. V ďolíčku už bylo plno, tohle město je prostě společenský a pro lidi v mé náladě dokonalý.

Pavlína seděla v boxu a vypadala nesvá. Ne, to není přesné slovo. Vypadalo, že brečela. Ale proč? Že by ji Hořký přece jen dal najevo, co už se nesmí? Položil jsem jí květiny vedle kávy a políbil jí. Tedy, zkusil jí políbit. Uhnula.