Přijela opravdu za pět minut. Fyzici mají prostě smysl pro časový odhad. Z auta jsem si jí vytáh, zanořil prsty do té zlaté hřívy, hltal pohledem. Usmívala se na mne dychtivě a nedočkavě, ale zároveň trochu ostýchavě, skoro jako kdyby v žádné náruči nikdy nebydlela. Držel jsem ji, přivinul k sobě nejvíc, jak to šlo, vdechoval lačně její vůni a věděl, že už ji nikdy nepustím.

     To, co jsem nevěděl a ani vědět nechtěl, bylo to, že jsem si těžko mohl vybrat něco složitějšího.

     Myška doma nebyla, našel jsem jen vzkaz. Přijeď pro mně prosím, jsem u Petry.

No tak to ne, Myško. To teď opravdu asi nepůjde. Už si připadám jak telefonní ústředna, ale tohle prostě telefonicky vyřidím.

"Myško, poslouchej... "

"Ahoj tati. Musíš přijet. Máme pro tebe s Petrou novinu."

"Ne Myško, jen tě vyzvednu, s Petrou si promluvím později."

"Já bych to nedělala tati. Navíc... kdo ví, jestli se pak nezdržíš tady s námi."

"Já se nechci zdržet Myško, prosím."

"Jak myslíš, tak mě tu aspoň vyzvedni, jo?" její hlas nezněl ani odměřeně, ani nijak podivně, jak bych po tom našem střetnutí čekal. Ulevilo se mi, snad se zase najdem.

"Ok, budu tam do půlhoďky, prozvoním ti, nahoru nepůjdu, jo?"

"Dobrááááá... ", odpověděla jak měla ve zvyku, většinou ještě následovalo: "Vyržízeno k dennimu poržádku," to okoukala z nějakého starého filmu. Čili všechno je ok.