Koho by napadlo někdy před půl rokem, že to bude všechno takhle. Musel jsem odříct zakázky, některé klienty oželit - Milena sice naslibovala, že dodá nejen účetnictví, ale hlavně databázi klientů a slibovala to několikrát, jenže jsem neviděl ani list. Pracovně jsem tuhle životní zatáčku vybral, teď ještě ty ostatní serpentiny.

     Zkusil jsem zavolat Pavlíně na mobil. Nic. Možná změnila číslo za tu dobu, co nespolupracujeme. Možná taky změnila názor. A nebo to opravdu byl nějakej fór. Než jsem stačil dojít k ještě chytřejším závěrům, volala ona.

"Jirko?"

Ten hlas mě pohladil, tak hrozně moc... chyběla mi a netušil jsem vůbec, jak moc.

"Pavlíno, chtěl bych s tebou mluvit, vidět tě," asi jsem nebyl schopen zamaskovat tu naléhavost svoji.

"Jirko, naozaj?" jestli mě neklamal sluch, tak ta otázka zněla ulehčeně. Co jsem zase proved?

"Jistě. Víš, nevěřil jsem, že to můžeš být ty... prostě jsem byl štajf, jak říká klasik."

"Ja som sa hrozne zľakla, že som ťa naštvala s tou kočkou... že ma už nechceš ani vidieť... Jirko... ja ťa milujem."

"Já tebe Pavlíno... asi tě celou rozmáčknu, až tě uvidím."

"Rozmačkni. Kde si teraz?"

Omrknul jsem okolí, přece jen tu nebydlím celej život.

"Mno, teď jedu kolem takovýho domečku se žlutou střechou. Zkouším se trefit od doktorky Čejkový někam k tobě."

"Žltá strecha? Nič iného tam nevidíš?"

"Policajty. A asi mě zrovna fotěj jak si tady telefonuju."

"Ježíš, zaves."

"Ani mě nehne... jo, tady je Lídl... "

"A ideš od mesta?"

"Jo."

"Tak to si úplne inde, miláčik," zasmála se Pavlína. "Počúvaj, ja jsem teraz v meste, zájdi k tomu Lídlu, budem tam za päť minút."

"Rozumím. A těším se na tebe, Pavlínko. Moc."