"Ahoj tati, co tak brzo?," vítala mě Myška hned ve dveřích.

"Nemohl jsem tam dneska vydržet, Myško."

"Problémy? Budem se stěhovat?"

"Ale ne. To jsou soukromý věci. Pojď sem," zkusil jsem jí obejmout, ale zapomněl jsem, že už drobet povyrostla.

"Chceš si promluvit?"

Ty americké filmy s jejich psychologickýma fintama by sledovat neměla. Člověk pak ani neví, jak promluvit s vlastní dcerou.

"Vlastně jo. Chceš kafe?" odložil jsem si věci a začal chystat dva hrnky.

"Ani ne. Přežiju to bez toho, doufám."

"Neboj, žádná katastrofa to není."

"To taky doufám. Povídej," sedla si na gaučík, asi v nějakém terapeutickém posedu a já si sedl proti ní. Nahrbeně.

"Byla bys ráda, kdybych měl... nějakou partnerku, přítelkyni, nebo tak?"

"Jistě. Myslím, že si Petru zasloužíš, a že si nemusíš lámat hlavu s nějakejma výčitkama, že je to brzo po rozvodu. Mamině je to stejně fuk, a já jsem ráda, že někoho máš. Navíc je fajn, líbí se mi."

     No to jsem moc rád, sakra. Podezírám Myšku, že ví moc dobře, co jí chci říct, ale v podstatě mi takhle dává najevo, co docela určitě nechce.

"Myško ... " zkusil jsem to opatrně. "S Petrou je to trochu jinak, víš?"

"Jak jinak? Viděla jsem vás na plese a nejen tam. Sluší vám to," usmála se tak, že jsem ztratil chuť to řešit dál.

"Ach jo," napil jsem se kávy a zkusil to jinak.

"Víš, nevím, jestli se ti to někdy stalo, ale doufám, že se ti to někdy stane."

Myška napjatě poslouchala, takovou pozornost jsem od ní neměl často.