To nemůže být pravda... Někde ve mně se objevila Pavlína, tak jako by to setkání na parkovišti bylo včera. Ucítil jsem vůni její hřívy a taky to, jak se přitiskla, když aspoň na chvíli zapomněla na všechno to, proč nakonec utekla. To nemůže být pravda... napadlo mě deset variant, jak by to všechno mohl být nějaký podraz, nebo hloupej fór, prostě cokoliv, jen ne skutečnost. Ostatně, to člověka napadne vždycky, když ho potká něco neuvěřitelnýho.

     Milena? Jako pomsta by to bylo skvělý. Jenže copak jí teď vůbec zajímám natolik, aby mi věnovala aspoň pět minut? Pochybuju. A tohle trvalo hodně dlouho. To by fakt mohl být nejvýš hodně hloupej vtip. Kdo se asi teď někde válí smíchy? Hořký?? Řekla mu snad Pavlína něco, třeba v hádce?

     To nemůže být pravda - napsal jsem, a odeslal. Bylo dávno po půlnoci a já už toho měl plné zuby.

Ráno bylo uspěchaný jako vždycky, ale ta noc mi nešla z hlavy.

     Jirko, neblázni. Trvalo to měsíc. Kdo by měl zájem na tom, dělat si z tebe srandu zrovna takhle, bylo to celé příliš časově náročné. To prostě musela být Pavlína. Nakonec, i kdyby ne, co by se stalo? Chceš ji?

     Jistěže ji chci, odpověděl jsem si sám a najednou jsem pocítil obrovskou úlevu. Jako kdyby ze mně spadly všechny pochybnosti, starosti, nejasnosti. Samozřejmě, že ji chci. Vlastně i těch pár týdnů na chatu s ní mi jen potvrdilo, že ji chci moc. Nemůžu mít ženu, se kterou si nepovídám, o čemkoliv, to prostě nejde. I to moje neúspěšný manželství dojelo na komunikaci, respektive spíš na nekomunikaci.

     Herdek, Pavlíno, to musíš být ty a já tě chci. Najednou mi to všechno do sebe zapadlo. Ta neuvěřitelná kompatibilita, taky zájem o vědu... jak to, že mě to vlastně už nenapadlo dávno? Dyť jsem si uvědomoval, že podobné pocity jako kočka ve mně vzbudila jen ona... Zmátla mě ta čeština? Já nevím, prostě mi to nedošlo. Teď už je to stejně fuk. Snad jí ta moje reakce nezahnala, hlavně klid. Přece se o ní nepřipravím podruhé.

     V práci jsem přežíval jen stěží. Občas jsem mrkl na Křečkodlaka, abych se ujistil, že opravdu nemá tendenci se mi chechtat do očí a nebo třeba i do zad.

     Blbost, jsem paranoik. Byla to Pavlína a já reagoval jak idiot. Požádal jsem Přemka o půl dne volna a jel jsem domů. Sice jsem chtěl nejdřív zavolat Pavlíně, ale nejdřív to proberu s Myškou, hlavně žádné uspěchané kroky teď, chce to rozvahu.