Každej večer, co jsem doma, si teď povídáme s kočkou. Nevěřil bych, že mě něco takového může na síti potkat. Poznal jsme za život spousty žen, ale nikdy jsem nebyl schopen nijaké formy vztahu na dálku. Je ale fakt, že málokterá mě tak oslovila, jako tahle Schrodingerka.

     Snad Pavlína... to bylo taky takové... kouzelné. Jako když se člověk po letech vrátí někam, kam patří. Ale jak to, že je mi tak dobře s nějakou netovkou?

      Simona, psychiatrická kamarádka z mého bývalého bydliště, by mi řekla, že netové známosti mají výhodu, že jsou jen když je chceme, proto se zdají být lepší. Něco na tom bude .. ale že by člověk s někým na netu strávil tolik času, těšil se na něj a řešil s ním všechno?

     Jenže milý Jirko. Máš tu Petru. To, co děláš, je nefér. Vůči ní. Není. Ona sama tahala za nos kdovíkolik chlapů.

A já nejsem žádnej obšourník, když tokám jenom na tom netu přece...

     Jsi. Objímáš se s Petrou, miluješ se s ní (kráásně)... a chtěl bys někoho úplně jinýho.

Chtěl... já nevím. Já vlastně nevím, co chci.

     Čili jsem jako analytik zklamal. Minimálně jako analytik vlastní duše. Hm.

Nemusím to nazývat tak složitě, jsem prostě obšourník.

Ok. Zavolám Petře.

Tohle dál nemá smysl.

Ona je vlastně... stejně jen převoznice...

Crrrrrrrrrrrrrrrrrr.