Ta chuť na cigaretu je obrovská. Když jsem přestal poprvé kouřit před deseti lety, povedlo se mi to nějak záhadně ze dne na den. Teď se snažím od silvestra, ale je to síla. Řeším to různým způsobem, teď jsem si vzal po chvílí time-out a zkusil to rozchodit po ústavní chodbě.

„Dobrý den, dneska je hezky, že?" oslovila mě kolegyně, tuším Mráčková... jo, to bude ona. „Máte hezkou paní", pokračovala a já chvíli přemýšlel, odkud asi může znát Milenu, pak proč ji ještě říká paní a pak teprve mě napadla Petra.

„Dobrý den, paní Mráčková, mno... jo. Vy jste se jí taky líbila. Kdepak jste se viděly?"

„V sobotu přece, vždyť jste mě zdravil. Podle toalet dam jste šli na nějakej ples, nebo tak něco. A muselo být veselo," zhodnotila asi nejen moje kruhy pod očima.

„Ale jo, bylo. Od toho přece plesy jsou."

„No to víte, že jo. A taky si to zasloužíte, po tom všem. Pozdravujte paní."

„Počkejte paní Mráčková. Já tomu teď moc nerozumím. Vy přece víte, že jsem už rozvedenej, ne?"

„To nebude trvat věčně, Jirko. Slušelo vám to. Tak to jen trochu zrychluju. Bylo vidět, že to přece jen není jen tak nějaká univerzitní kancelářská síla. Že to je dáma," dodala významně.

Aha. Odtud vítr fouká. Když jsem se nechyt na háčky místních kolegyň, tak mě ženou do manželství aspoň takhle. Nikdy Jirko, nedej se!

„To jí vyřídím, ale radši to moc neuspěchávejte. Půvabná žena není nikdy jistá, vždyť vy to přece znáte, paní Mráčková."

Jestli se mi to nezdálo, dokonce lehce zrůžověla. Podstatnější ale bylo, že výslech skončil a já s tou chutí na cigaretu taky.