Rozhodla jsem se zapátrat v archivu po milých článcích. Někteří už je zapomněli, jiní je ještě nečetli a samozřejmě, že databázistkám se připomenou. Ovšem - myslím, že v dnešní době potěší každého. Tak dnes vybírám ten první. Je dokonce o knížce - takže pokud jste ji nečetli, máte důvod si zajít do knihovny...

      Měla jsem asi pět minut na to, abych si v knihovně vybrala a zapůjčila nějakou pěknou knížku a nemohla jsem si zaboha vzpomenout na žádný titul ze seznamu „až budu mít jednou čas, tak si to určitě přečtu". Projížděla jsem očima po barevných vazbách dnes vrácených knih (úvaha: když to někdo čte, tak by to mohlo být dobré) a nic mě nezaujalo.

     Tak jsem se došla paní knihovnice zeptat, jestli by mi nemohla něco doporučit... něco třeba z období druhé světové války... něco odpočinkového... Něco odpočinkového z období druhé světové války? vykulila na mne knihovnice oči, jako kdybych si zrovna objednala horký led, nebo něco podobného...ale pak si vzpomněla na Zvuk slunečních hodin od Hany Andronikové. A bylo to přesně to, co jsem hledala.

     Příběh začíná v Coloradu, kam Daniel Keppler přicestuje se svou ženou, třemi dospělými dětmi a vnukem Nikym oslavit přelom roku 1989/1990. Zatímco jeho rodinka nadšeně lyžuje, Daniel se zapovídá s paní domácí, Annou Vanierovou, aby zjistil, že je oba spojuje více, než jen to, že jsou oba Češi. Během vzpomínání na zážitky ze staré vlasti vyplyne poměrně rychle najevo, že paní Anna byla blízkou kamarádkou Danielovy matky Ráchel, se kterou společně prošly Terezínem i Osvětimí. Daniel obětuje oslavy Silvestrovské noci s rodinkou, aby s touto cizí ženou poskládal dohromady příběh svých předků.

.......................................

     V Kanadě jsem našel svoje štěstí. Kalila ho jenom jedna věc. Pocit křivdy. Ztráta. Nevyřešená záhada, která mě tížila od dob dětství po celý život, až do této chvíle. Matka. To byla konstantní bolest, někdy zasunutá, téměř zapomenutá a jindy, bez zjevné příčiny, sílila. Jako zbytková bolest končetiny po amputaci. Střepina v těle. Nikdo ji nedokázal dostat ven. Postupem času zarůstala do masa a víc a víc se stávala součástí těla. Přesto jsem o ní věděl. Ozývala se nečekaně, při bezděčném pohybu, najednou. Ostré hrany se čas od času ostře připomněly. Příběh bez konce, ke kterému jsem se neustále vracel.

     Celý život jsem toužil dohlédnout až na dno. Nesčetněkrát jsem hrál nedokončenou sonátu. A teď jsem měl v ruce chybějící part. Přede mnou seděla žena, která mi podávala stránku po stránce, rozplétala smyčky ve tvaru otazníků. Nasadila si gumové rukavice, oblékla bílý plášť. V prstech se jí blýskal skalpel, kterým otvírala starou ránu a bez tišicích tabletek, bez umrtvení, bez narkózy, se nořila do živého masa a hledala kus rezavého kovu. Působila novou, nepředstavitelnou bolest, aby střepinu vytáhla a zavřela ránu jednou provždy. I přes tu bolest jsem cítil hojivou moc odhalené pravdy.