Nevěděl, jak se dostal dovnitř. Do chrámu se světle modrou mozaikou na nízké věži. Chrám bohyně Kálí. Sama Kálí zůstala v bezpečí své svatyně, ale ten pach krve musela cítit i tam. Byla všude. Omamná a znepokojující chuť krve. Ta vůně ho vzrušovala.

     Sešel po schodech dolů ke břehu Huglí, odkud se ve spirálách zvedaly oblaky kouře. Mezi zástupy se potulují posvátní býci, vypasení zebu a sádhu, svatí mužové, jejichž oděvem je popel a jediným majetkem miska na vyžebrané jídlo. Obrysy mrtvých těl na hranici dřeva a monotónní mumlání brahmínů. Ghát. Schody klesají k řece, kde se myjí živí.

     Obraz, který se před ním vynořil, nikdy nezapomene. Asi půl metru vysoká a metr dlouhá hranice narovnaného dříví, na ní květy a bíle oděná dívka. Stehenní kosti uprostřed přeražené a nohy násilně přikrčené k hlavě. Nešetrné zacházení s mrtvou šetří peníze pozůstalých. I za dřevo se platí. Hranice se rozhořela, kolem je unavený klid, nikdo nepláče.

 .

     Šaty zmizely a maso se pomalu škvaří, tváře a hrudník nabíhají do bizardních rozměrů, postava se svíjí v dramatickém tanci. Tělo vyschlo a začíná uhelnatět. Hranice a zbytky těla se rozpadají, otec mrtvé přidává k popelu obětní peníz zabalený do trusu posvátných krav. Oheň dohasl a zbylá hromádka sklouzla do vody. Řeka zasyčela bolestí a živí poutníci se myli dál, aby v bahnitých vodách zanechali svoje viny.

     Po pěti letech v Indii, které Daniel vnímá jako léta pohody a rodinného štěstí dostává Ráchel do sestry dopis, že jejich maminka umírá. Rodina se tedy vrací do Čech, přestože vracet se do Evropy v době, kdy je válka na spadnutí, je vyloženě hazard. To se také Kepplerům stane osudným, v okamžiku, kdy Hitler napadne Polsko a hranice se neprodyšně uzavřou, se Tomášovo pracovní povolení změní v bezcenný cár papíru, který k výjezdu na nové působiště- do Argentiny - nestačí.

     Válka požírá vše, co se dá schramstnout. Zbytky Rácheliny rodiny mizí postupně v transportech, nakonec odjíždí i sama Ráchel. Indie není jediné místo, kde ve vzduchu bývá cítit pach spáleného lidského masa, dalším takovým je Osvětim. Tomášově sestře Hildě zase bojuje manžel za Němce daleko na východě....

Vypadala, jako by ho neslyšela.

- Oskar už tři měsíce nenapsal. Modlím se za něj a doufám, že ho nezajali. Slyšela jsem, co Rusi vyvádějí s válečnými zajatci. Nemůžu kvůli tomu spát!

- To je mi líto. Já jsem slyšel, co dělají Němci s Židy.

Nonšalantně se usmála. Kolem koutků se jí udělaly malé vrásky.

- Jsme na tom stejně Thomasi. Zoufalci, které válka odtrhla od jejich milovaných.

- A přesto je v tom nebetyčný rozdíl.

Vrásky kolem úst zmizely. Pěstěnými prsty si z rukávu modré blůzy sundala vlas. Zvedla obočí.

- Vypadá to, že i my jsme dnes každý na opačné straně fronty.

Usmál se.

- Ale nepřestali jsme být bratr a sestra.

Její pohled se najednou změnil. Byla v něm nečekaná vřelost a úsměv, který mu věnovala, byl opravdový. Něžný.

- Tak mi konečně řekni, co může malá sestřička udělat pro velkého bráchu.