Ze Zlína se vyprávění posouvá do Indie, kde má Tomáš za úkol z exotického nic vydupat průmyslové město. On, jeho žena i malý syn Daniel se společně učí novou zemi poznat a milovat. Nic není tak, jak byl člověk z Evropy zvyklý...

-Šéfe, ve skladu jsou kobry. Jedna na druhé!

-No tak je vyžeňte.

- Ale- ale jak? Naši chlapi se jich bojí.

-Kruci. Doma dusno a v práci kobry.

Za pět minut se Tom objevil u skladiště s hrstkou zubících se domorodců v patách. Každý z nich nesl klacek a řežný pytel přehozený přes rameno.

-Tak Rudo, tady hoši vám předvedou, jak vypakovat pár hadů.

Sám za okamžik vpochodoval dovnitř s klackem v ruce. S Rudou Martincem zacloumaly pochybnosti.

- A nejsou ty mrchy jedovaté?

Zastavil se na prahu a počastoval Martince vlažným úsměvem. Uštknutí je smrtelné, poznamenal suše.

- Ale ti, co zaklepou na uštknutí kobry, jsou zbaveni hříchů. Pohřbívají se celí, víte. Nespalují se. Je to vlastně vysvobození.

- Aha. To se mi ulevilo.

     Být ševcem v Indii je tak lehké! Až na to, že jsou nečistí. Dotýkají se kůže mrtvých zvířat. Nikdo z vyšší kasty by se něčím podobným nikdy neposkvrnil. Indičtí móčí, ševci bez živnosti, opovrhovaní a nečistí. Jako středověký kat nebo ras. Můžou se zbavit hanlivého přídomku „nečistý", můžou se vymanit ze špíny ulice. Ano, to můžou. Jenom musí zaplatit. Zaplatit za přestup do vyšší kasty. Poplatek tučný jako deset dobře vypasených prasat. A na to chudý móčí z ulice nikdy nebude mít.

Brzdy autobusu zaskřípaly. Kálíghát! Hlas, který oznamuje cíl.

     Vypotácel se z autobusu. Nikde nic. Jenom obyčejné, evropsky vyhlížející domy, nudné a přísné. Tuctové zahrádky se zeleninou a omlácený autobus polepený reklamou. Ostatní cestující nevypadají ani zmateně, ani podvedeně. Stačí kroky do úzké uličky mezi dvěma domy. Slepě se nechal vést. Evropské domy zmizely a jako když kouzelník vytasí z klobouku kytici, procházel tajemnou zahradou. Smyslná vůně květů v chumlu páry a šumícího hmyzu. Zahrada ráje. Na podrážky se mu začalo lepit bahno. Podivné bahno.

.

     To čvachtající, čpící bahno, byla krev. Horká, čerstvá, tekoucí. Vzduch nasycený krví. Omráčený klopýtal přes pobíhající psy; hladoví, nadržení, rudými jazyky lízali stydnoucí krev. Nad tím rytmus, dunění a kvílení fléten. Brahmín je připraven. Zvuk bubnů se rozléhá nádvořím, dosahuje vrcholu, oči poutníků krvelačně září. Kněz se širokým mečem se blíží k oběti. Dřevěný špalek ve tvaru vidlice sevře krk a vražedný nástroj prosviští vzduchem.

..

     Zhypnotizovaný dav ve vlnách vzrušení. Z tepen stříkají proudy krve, hlava jehněte se válí v rudém tratolišti, katovi pomocníci odnášejí bezvládný trup. To všechno pro ni. Pro bohyni Kálí. Zem nasáklá životy obětních beránků. Všude se tísní zástupy poutníků, kupují věnce z květů měsíčku a obětují je mocné bohyni. Odlesky poledního slunce v kalužích krve. Kaktusový strom na nádvoří ověšený amulety žen, které přišly prosit o syna.