Svírala vysokoškolský diplom a malovala si budoucnost. Chtěla jít učit. A on byl proti. Záludně svázaný představou, že vdaná žena, kterou muž uživí, prostě nepracuje. Něco takového se nepřipouštělo ani u Bati. Vdané ženy se zásadně nepřijímaly, protože Baťa věděl, že dobrá pracovnice nemůže být zároveň dobrou hospodyní a matkou. Slovo muž, říkal Baťa, znamená živitel. A každý Baťuv muž vydělává dost na to, aby ze své mzdy a podílu na zisku uživil sebe i rodinu. Tomáš Keppler, uštěpačný glosátor společenských předsudků se zasekl.

Velkým nožem krájela cibuli na kolečka a slzela.

- Vyloučeno, prohlásil.

Rozlícená saň. Zbavená příčetnosti na něj řvala jako puma v kleci.

- Tak studovat jsem mohla, a pracovat ne? Tomu říkám pokrokové myšlení. Dává ti to smysl? Tak mi hernajs řekni, proč jsi mě nutil dostudovat? Abych ti líp uvařila? Dějiny! Studovala jsem dějiny, ne na kuchařku!

Hodila nakrájenou cibuli do hrnce, odložila nůž a vytáhla vařečku. Pozorně ji sledoval. Dokonalý profil, soustředěný pohled a sevřené rty. Modře pulzující žilka na spánku. Ucítil šimrání na jazyku. Cokoli teď řeknete, bude použito proti vám!

- Necháme toho. Nemá to smysl.

-Co nemá smysl? S tebou diskutovat? Nebo s tebou žít? Nemáš špetku soudnosti? Řeknu ti, co pro mě má smysl! Já- budu- učit!

Rozhazovala rukama, pěstí třískala do desky kredence, bila se v prsa. Věděl, že je paličatá, ale tohle přesahovalo všechny meze. S rukama v kapsách se na ni zadíval. Jen přes moji mrtvolu, řekl tiše, ale znělo to výhrůžně. Stál nebezpečně blízko a měl pocit, že se jí kouří z nosních dírek. Její oči. Totální ohrožení. Divoce se rozhlídla, pravá ruka vyletěla k dřevěnému špalku. Hrábla po nějakém předmětu. Rukojeť a záblesky kovu, ostří sekáčku na maso.

-Tak jo!

Šla k němu. V jejích pohybech bylo něco šíleného. Zůstal na místě, bez hnutí ji pozoroval. Ohryzek se mu pohnul jako píst, když ztěžka polknul. Strýc Karel mu kdysi řekl, že když se k němu přiblíží šelma, třeba medvěd, nebo vlk, nesmí se pohnout, nesmí dát najevo strach. Nejhorší, co můžeš v takovou chvíli udělat, je vzít nohy na ramena! Ano, tohle byla ta chvíle. Stál jako skála.

Rozbila se o něj napadrť. Když přišla až k němu, zhroutila se. Mezi vzlyky ho ujišťovala, že ho zabije, pokud jí neřekne jediný rozumný důvod, proč nemůže učit. Přitom pořád svírala sekáček. Promluvil k ní, něžně a konejšivě.

- Žádný rozumný důvod není, Ráchel. Budeš mě muset zabít.

Ušetřila ho. Nechala ho žít. - A on ji nechal učit.