První povánoční návštěva patřila mojí sestře a asi to nebyl nejlepší nápad. Ona s ní je normálně sranda, jak říkám - navzdory tomu, že je učitelkou už asi osmdesát let - ale problém je v tom, že asi už dlouho nebude. "To mi udělali schválně. Člověk by se rozdal... " Co na tohle říct? Celý život učí v podstatě na jediné škole, zná tam každej schod.

 Tihle lidi si snad ani neumí představit, co to je, jít jinam.

"A jak ses to dozvěděla vlastně?"

"Nedozvěděla. U nás ti nikdo nic na rovinu neřekne."

Hm, tak to bude fakt ověřená zpráva.

"Prostě mi to řekla Maruška, kolegyně. Jen abych si dala pozor, že ten nový ředitel se vyjádřil, že bude propouštět nás starší."

     Jiřka měla určitě výsledky, makala a škola pro ní byla všechno. Dokonce v posledních letech točila s dětma filmy, objížděli festivaly, jenže... Kolikpak zakázek nevyšlo, do kterých člověk vrazil čas, peníze, úsilí? To bych nespočítal.

      Poslouchal jsem její vyprávění, ale jen na půl ucha. Stejně jsem ho za ty léta znal stokrát. Za chvíli začne říkat, že se na všechno vykašle a odstěhuje se do Liberce, kde žijou jen milý lidi a určitě tam bude spokojená. Kdepak, Jiřko, nebudeš. Na to, aby člověk odešel a začal úplně znova, musí mít stejně pitomou povahu jako mám já, a tu ty nemáš.

     Ono je to nejen o tom, co by člověk chtěl, ale taky o tom, co do toho sám dá. A sedět v obýváku a hučet do kapesníku není ideální přístup. Ale co já budu poučovat, když sám můžu být rád, že vůbec letos někde žiju.

    "A jak je u vás, Jirko?"

    "No, docela to jde. Hlavně, že se nenudíme."

    "Byli jsme v zoo, nedávno. Tedy někteří." Ha, Myška se rozpovídala.

    "Jó? Povídej? Teď z v zimě tam toho asi moc nemají ne?"