Ráno jsem propašoval dvě krabice s kytarou a kombem, a začal balit dárky. Myška si odskočila k Soně, rafinovaně jsem jí o to požádal. Kytaru jsem přikryl peřinou v Myščině posteli, kombo schoval pod ní a zbytek balíčků jsem dal pod stromek. Vždycky mě bavilo vymýšlet pro děti nějaké drobné radosti, obzvlášť když už věřili, že na Ježíška nevěří. Pro Petra byl docela šok, kdysi, když už měl jasno a najednou z vedlejšího pokoje začalo jen tak zničehonic cinkat. Důmyslný provázkový mechanismus, připevněný na budíka dokázal třást zvonkem přesně, jako bych to dělal já. S tím nepočítal! A Pavlík mu řekl s neochvějnou jistotou - vidíš, že to není taťka!

    Celou večeři jsme si užívali. Žádné telefony, facebooky, ale vynikající řízky, salát... a hlavně jsme byli spolu. Skoro už to vypadalo, že se k těm dárkům ani nedostanem.

    "Tati, ty se netěšíš na dárky?"

    "No to si piš, že jo. Jdem na to?"

    "No jasně, já už se nemůžu dočkat. Ale když vidím, jak ti chutná, nechtěla jsem ti to kazit."

    "Tak to jsi mě dostala," rozesmál jsem se. "Já myslel, že to zdržuješ ty."

    Dostali jsme spoustu dárků od mých sester, známých z Hradce i ze Sokolova. Velkou radost jsem měl z Jitra kouzelníků - jedna z prvních knížek, co jsem prostě kdysi po revoluci musel mít. A teď se vrátila. Kouk jsem na Myšku, a ta jen řekla: "Mluvils o ní."

    Byl jsem v tu chvíli strašně rád, že jsem pustil z hlavy na chvíli naše finanční problémy, a že na ni čeká vedle v pokoji to, co hrozně moc chtěla.

     Zatím se tvářila, že jí všechny dárky dělají obrovskou radost, a věřím tomu, že by asi byla šťastná i jen za ně. Původně jsem chtěl opravdu počkat, až půjde spát, ale to nešlo. Zase jsem to nevydržel.

    "Myško? Není ti zima?"

    "Ne, proč?"

    "Abys zase nenastydla. Víš co? Dojdi si pro peřinu, ať se do ní zabalíš."

    "Nechcííííí, mně je fakt teplo."

    "No já ti nevím .. máš takovej studenej pohled."

    Pochopila. Vyběhla do pokoje, odhodila peřinu... a pak už si to moc nevybavuju. Tohle byl obrovskej dárek. Pro mně.