O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...
Kontakty
| Napište nám |
| Poradna Kudlanky |
| Právní poradna |
Hubnutí s Kudlankou
Související články
Význam jmen
Soutěže
Setkání
Přihlášení
Anketa
| KLÁŠTER |
|
|
|
| Úterý, 28 prosinec 2010 | |||||||
Strana 3 z 3
Zeměkoule je veliká matka, jejíž děti zdivočely, protože je začala rozmazlovat, a když si toho všimla, dětičky už si tvrdošíjně vydupávaly své vydobyté právo a nikdo už si nepamatuje proč, ale najednou si nerozuměli. Dítě zmatené, osamocené, s potřebou ověřit si sebe sama tápe v cizím světě, bez lásky a úcty jen se svým strachem o sebe a o to okolní, protože neví odkud vítr vane a proč a jestli je to vítr, a není návratu, pořád mu bude něco chybět a kolem sebe bude mít plno bílejch míst. Snad při umírání, při návratu ke svojí matce trochu pochopí, ale nemá už sílu zvrátit ten omyl, omluvit se všem, co kolem něj k večeru dýchalo, a on už si vařil polívku a vzal si župan, aby mu nebyla zima, a neslyšel a neviděl a měl hlad a ani neuvažoval, proč má ten hlad a jestli je to ten pravej hlad, a proti těm dýchajícím ústům večera se ohradil čtyřmi stěnami.
Snad teď to všechno vidí, kdy to nemůže vyslovit, nemůže říct, že teď je zase synem své matky. Teď už nad ním drží ochrannou ruku smrt a ta mu vzala slova, jen oči vědí, ale okolní očím nevěří, neměli nikdy důvod věřit, jenom je obchází neznámý strach. Tak si žijí a umírají všichni sobě odcizeni a snad jednou někdo přijde k zapomenutému ramenu řeky v neposkvrněném zákoutí, pozná, odkud řeka bere sílu, snad tady vzplane ta stará jiskérka a ten člověk pochopí, a snad začne na kopci, obklopen posměchem druhých, stavět loď.
Opřel sem se rukama do sypkého štěrku a vstal. Byla už tma a koukal sem na hvězdy, který sou vlastně planety a měl sem jistotu, že nikde není taková zem jako tady, že je to všude jiné a že jsou vlastně nekonečné možnosti. Šel jsem pomalu k našemu baráčku a v rybníku se ty planety zrcadlily a propadaly na druhou stranu zeměkoule a občas je rybička, co vyskočila nad hladinu, zase poslala zpátky na oblohu, kde není nahoře ani dole. Z ničeho nic se ze tmy vynořily dvě postavy. Ona seděla na patníku a on pod ní a kouřili. „Čekáte na stopa?“Holka kejvla hlavou, nebo sem měl alespoň dojem, že jo.„Jestli chcete, poďte se mnou. Máme bejvák.“„Dík ale jedem dál. Krapet to tady stojí za ho.no,“ říkal hoch a holka mu zastavila ruku ve vlasech.
Vzádu se zvedly k nebi dva pruhy světla a pak na nás posvítily. Ještě svítily dlouho a měl sem dojem, jako by auto vůbec nejelo. Potom bylo tady a oni zamávali a nasedli a jeli dál. Beze slova. Po silnici odjížděla dvě červená světýlka. Šel sem domů a nějak se mi ulevilo. Přidal sem do kroku a potom utíkal a cítil sem, jak mi plandaj vlasy, a dostal sem krutý hlad.
Jaroslav Hutka, 1964
|
|||||||
| < Předch. | Další > |
|---|
