Vesnička měla pár německejch opuštěnejch baráčků a nad tím stál barokní klášter s dřevěnejma varhanama a vypadal mohutně a jako by zakončoval veškerou mnohoobraznost krajiny; byla to masa, ke které se všechno obracelo, a alespoň pro mě to nacházelo teprve tady smysl. Kousek dál byl starej zarostlej hřbitov s pískovcovýma pomníkama popsanejma švabachem a na jednom tom převráceným se udělalo jezírko průzračné vody a těsně pod hladinou ležely bílý křemínky a některý byly podbarvený něčím červeným, co se otíralo o prsty, a potom se mi na ukazováčku třpytila kapka a třpytila se zrovna tak syrově, jako to slunce, co se už chystalo zapadat.   

     Tady měli mnichové jistě políčko a v zákrutu cesty, co kličkovala mezi suchými loukami, byl převrácenej patník s letopočtem 1547.  Pak sem se zved a šel ke klášteru a chtěl si ho prohlídnout, dokud je světlo. Zdvíhal se k nebi, pevnej jako skála a chtěl na mě pořád padat a z jedné strany byl buldozérama oloupanej o ostatní budovy, ale pořád byl pevnej jak skála, i když už byl jenom sám a začínal se mi už pomalu ztrácet v soumraku, a najednou už nebyl pevnej jak skála a už to byl jen pískovcovej přelud, kterej už se ani namě nepokládal.  

     Vedle něj stála stará lípa a spolu k sobě patřily jako hudba a posluchač a jeden bez druhýho by jistě neexistovaly a tím čistým vzduchem byly k sobě srostlý neviditelnýma rukama a byly srostlí s tím vším okolo. Vlezl sem si do dutiny tý lípy a koukal na šíleně vysokou průčelní stěnu s rozsáhlým reliéfem a cítil, že ta lípa pamatovala ještě gotický kostel a husity, byla taková umakaná těma věkama a tady sem teprv cejtil všechny ty doby, co špatní i dobří spisovatelé a malíři úplně zničili. Škvírou sem viděl kousek erbu a opadanou omítku, která vypadala spíš jako jizvy po střelách z mušket, a pod tím se míhaly žluté pískovcové kvádry a kolem nich zářila červená omítka, skoro už černá.      Stěnu a všechno její dění a vyprávění a vědění a vidění a živost zakončoval trojúhelník štítu a celá stavba se zdála nezřítitelná a nad vším byla tmavá modř a měl sem dojem, že se jí prozobávají hvězdy.      

     Běžel sem k rybníku a tráva už začínala svůj večerní rozhovor a od kláštera tekl potůček zarostlý lopouny. Tekl ze studánky obklopené bajkami o zdraví a kráse, ale když sem to všechno odečetl, tak tam byla krásná průzračná voda a na dně se zubily červené rezavé plechovky, a když sem z neviditelné hladiny usrkával, začal sem ztrácet půdu pod nohama a pocit gravitace. Kolem rybníka se točila silnice okrajkovaná černobílými patníky a sedl sem si do škváry, mezi tu fialovou mlhu, která teď začala kolem sebe vydávat zář, a takové jakoby neviditelné provazy mě táhly přes rybník ke klášteru, kterej si pohodlně seděl a oddychoval a odfukoval od sebe páru, která šla z lesů.  

     Připomínalo mi to zmatení myslí po všech těch obdobích čistých slohů a jak nejednou lidi nevěděli jak dál, ale uměli už počítat a myslet a najednou se toho lekli a sešli potom z cesty a ten klášter se mi zdál posledním patníkem na tý široký, ale ztrácející se cestě lidiček. Lidi nějak nevěděli jak dál, a tak se rozběhli po krajině a bloudí po ní a volají a křičí a neslyší se, a když se potkávají, tak si nerozumí, nebo se zase moc milují a nevidí se a ničemu už nerozumí a improvizují svý lidství. Snad u toho patníku zahlídli svou moc porážet všechno, co jim stojí v cestě, a řekli si, že cesta může být všechno, a tak šli všechno porážet a podmaňovat a najednou zůstávali sami v krajině, někdy jich bylo víc a potom bloudili a chodili dokola a občas někdo narazil na starou cestu, a tak po ní šel, ale potom taky umřel, aniž někam došel.