Náklaďák zastavil v nějaké ulici a z prvního patra nade mnou vyhlídla blonďatá holka. Ležel jsem na korbě na dekách s baťohem pod hlavou a nemohlo mi být líp. Náklaďák mě sebral na začátku okresky.

       Pak jsme pořád jeli nějakými lesy a já si v závětří kabiny pokuřoval a stěny vzduchu mi braly modrej kouř po kouskách, a tak se mi vybavily ty Leonardovy vzduchový proudy a byl sem odpočatej a všemu sem rozuměl, ale vůbec mi na tom nezáleželo. Teď byl taky klid a cejtil sem se jak v dětský ohrádce, a tak sem na tu holku zamával a ona mi taky zamávala a koukala na mě a já koukal po opadané omítce a najednou to začalo už bejt nějaký divný. 

     Začal sem si přehazovat nohy a leželo se mi nepohodlně a ona furt na mě koukala a už mě to začalo štvát. Najednou z kabiny vylít řidič jak čertík a zařval: „Sakra, sme na místě!“ a zase zalít okýnkem dovnitř. Vyhodil sem batoh na chodník a spadnul za ním a upaloval pryč a na zádech mě lechtal pohled tý holky a kluci už byli na fleku, a tak sme dali krok kamsi dál. Za městem nás nějaký holky zasazený a rostoucí v kedlubnovým poli podezřívaly otázkama, esli máme paruky, a tak sme jim sprostě vynadali, protože byly zrovna takový jako ti ostatní, co věděli, že nemáme, ale nějak jim to do toho jejich pitomýho mozku nechtělo lízt. Všecky byly opálené na krku jak ještěrky a voněly hlínou, a tak sme jim nakonec odpustili. Silnice se táhla po vlnité krajině, kde u kraje silnice v hromadách stěrku rostly takové fialové hebké květy,které zdálky vypadaly jako inkoustem nasáklá mlha.    

     Sem tam trčel z krajiny jehličnatej strom, vždycky z jedné strany ošlehanej větrem. Byla to prostydlá pohraniční krajina a vítr měl ještě takovou syrovou vůni a byl čistej a zdravej a bez zábran foukal i skrz nás. Chvíli pršelo, a tak sme se schovali pod jeden takovej osamělej strom, a než stačil promoknout, déšt už byl zase pryč a tráva se třpytila a omývala nám zaprášené boty a my na strom společně čůrali a vylezlo slunko a taky bylo takové syrové.  

     Už ani nevím, jak dlouho sme byli na cestě, ale připadalo mi to jako věčnost a celou tu dobu byly kolem nás lesy a památky a zajímavý lidi a rána a večery u ohníčku a občas déšť, a ostatní věci nám byly naprosto lhostejné. Včera jsme se ubytovali v jednom opuštěnym baráku s rozbitejma oknama a rozbitejma kamnama a vykradenou tmavou půdou vonící po prachu a v koutě první místnosti byli nastěhovaní rezaví mravenci. Hodili sme jim tam cukr a pak na ně stříkali benzin a zapalovali a zamačkávali zapalovačem. Kroutili sebou a mrskali a na podlaze nakreslilo slunce proužek teplého světla a ti mravenci, co tam zůstali ležet, byli ještě rezavější a my si připadali jako vítězové a uspokojili sme svoji nenávist z dětství, kdy rezavý mravenec je úhlavní nepřítel. Ráno se mravenci už neukázali a nechali tam své kolegy ležet mrtvé, a tak sme je nenáviděli ještě víc. Ty živý.