Myška má horečky. Výtěry dopadly dobře, a už jsem si myslel, že to bolení krku brzo zmizí, a místo toho tohle. Hlídáme teploty, pijem různý jedy a koupil jsem stříkadla snad do všech otvorů. V poslední době se mi při nákupech tohohle druhu vybaví reklama na nejmenovanou zubní pastu  a mám chuť ji vetřít někomu přesně pojmenovanému do obzvláště citlivého místa.

     Dovolenou si vzít nemůžu, schovávám ji na Vánoce. Milena o Myšku nemá zájem, jede někam na zimní prázdniny a já o těch svátcích do práce chodit nechci. Vlastně bych do práce nechodil nejradši vůbec, ráno když vstávám. mám oční víčka snad z olova, vůbec nejdou zvednout. A to je ke všemu extra fofr, blíží se konec roku, termín ostrého spuštění. Chybí mi síly.

    "Jirko, nepřijedete s Myškou na večeři?", nabídla mi dneska Soňa, když jsem se u  ní stavil pro tu lítačku.

    "No, pokud by tě to neobtěžovalo, tak to uvítám. Upřímně - už mám každodenního vaření plné zuby."

    "Jak tě tak pozoruju, nejen toho vaření."

    Nejen. Rozpovídal jsem se. Ukázal jsem jí návrh majetkového vyrovnaní, co mi Milena poslala a pak jsem pro změnu poslouchal já.

    "Co ještě chce, čůza jedna! Lítaš tady, staráš se o všechno, ona se celou dobu neuráčí ani ji vidět, natož poslat stovku. A teď ještě tohle???"

    Ještě před pár týdny bych ji zarazil. Jenže teď už mi to nějak nejde z pusy.

    "Proberem to večer, stavíme se. Vezmem králici, jo?"

    "Vemte. Moje zvířata už se jí nemůžou dočkat."

    "Snad bude Myška už dobrá... ale opravdu jen na chvilku, nechci riskovat, že něco přepísknem."