Seděla v lobby baru a už z dálky jsem viděl, jak nakvašeně míchá kafe.   "Nie je nad dochvíľnost," přivítala mě.  "Promiňte, zdržení bylo nepředvídatelné a snad nemeškám tak moc," řekl jsem stroze.

     Divné - mělo by mě to podráždit, ona je ta, co po mně něco chce, tak snad může chvíli počkat bez blbých keců. Ale necítil jsem vůbec nic. "Kde to máte? Docela spěchám", netrpělivě jsem koukal, jak si nervózně nakrucuje pramínek vlasů na prst.      "Na izbe, samozrejme. Tu nie sú zásuvky. Poďte prosím," zvedla se a zamířila k výtahům.

      V podstatě vůbec nevím, proč jsem se na to nevykašlal. Ze všeho nejvíc jsem měl chuť jít se někam opít, abych přestal v hlavě slyšet poslední Pavlínina slova. Jenže její mladší sestra kráčela přede mnou hotelovýma chodbama a její boky se vlnily úplně stejně jak ty Pavlíniny.

     Herdek, proč to muselo dopadnout takhle.

     "Takže Jirko... ? Proste je to zamrznuté a reštart nepomáha. A nutne musím do zajtra niečo napísať", ukázala na rudý Dell, ležící uprostřed letiště, které zabíralo většinu plochy malého pokoje. Nemám rád Delly.

     "Aha, pozrite...," natáhla se na tu postel, aby dosáhla na klávesnici. Určitá malá část mého mozku vnímala jistou nepatřičnost celé situace, ale většině to bylo jedno. Kupodivu působila naprosto přirozeně, jak tam tak ležela na břiše a zkoušela přimět techniku k poslušnosti. „Vidíte?"

„Nevidím. Můžete mi to podat?" Posunula ho mým směrem a pomalu se překulila na záda.

„Ak si s tým poradíte, čaká vás odmena... Jirko..." řekla potichu a měla u toho přivřené oči.