Windowsy startovaly jako vždycky líně, a tak jsem se po chvíli vydal za ní. Stála u linky ve veliké kuchyni, vlasy jí padaly do čela a já se koukal, jak její drobné ruce skládají šálky, zalévají čaj a najednou jsem měl chuť tu její hřívu pohladit.

    "Zahliadla som vás včera v Tescu. To bola dcéra?"

    "Docela určitě ano. Jestli to bylo dlouhovlasé a dlouhonohé, tak jo. Ostatně, s někým jiným, co má ženský atributy, mě tady stejně nenachytáte."

    "Je to pekné dievča. Má oči po vás."

    Pomohl jsem jí s tácem, ona vzala balíček dokladů.

    "To nemusí být pravda, Pavlíno. Moje paní měla krásné oči." A nejen ty oči. "Ale to jsme se museli minout docela hodně těsně, že jste si všimla. Omlouvám se, že já si nevšiml vás."

    "Boli ste zabraní do veselej debaty. Ani sa nedivím, že ste ma prehliadol."

    "Tak to já zase ano. Od té doby, co jsem vám zničil kabelku, mám pocit, že vám něco dlužím. A věřitelům se nevyhýbám."

    "Nič mi nedlžíte. Naopak."

    "Naopak?"

    Podívala se na mne, a já vůbec nevěděl, jak všechno to, co mi teď říká očima, stihnout přečíst.

    "Pavluša, kde sííí?!"

    A je po čtení. To, co vlítlo do pracovny, bylo jak vichřice.

    "Petra, kde ty sa tu berieš?! Hovorila som ti, že máš prísť budúci týždeň!..."

    "To by sa ti hodilo! Vieš moc dobre, že ja si prídem, kedy ja chcem," smála se mladší kopie Pavlíny.

    "To je moja sestra, Jirko," řekla Pavlína omluvně a představila i mně.

    "Máš dobrý vkus, sestrička," blýskla po mně očima, a já se přistihl, že mi to zalichotilo.

    "Nechaj nás, prosím ťa, ešte chvíľu, máme spústu práce. Daj si veci do izby, ja za chvíľku prídem."

    "Neboj Pavluška, ja som si všimla, že máte kopu práce," mrkla na Pavlínu tak spiklenecky, že jsem málem zčervenal i já. To je vážně živel.

    Rozloučili jsme se v předsíni. A měl jsem pocit, že nás oba mrzí to nedokončené čtení. Její ruka mi zůstala v dlani o něco déle a já měl v hlavě guláš.