Myšku škrábe v krku a ani eukalyptové cucavky už nezabírají. Čeká nás narvaná čekárna, a v tomhle pracovním fofru hodinové čekání na deset minut u lékařky.

    "Ty Myško, jak je ve škole?"

    "Jako známky? Ty přece víš."

    "Nemyslím známky, myslím tak jako vůbec. Kámošky, kámoši..."

    "Jo."

    "Fakt jo?"

    Usmála se.

    "Jo. Žádnej problém, tati."

    "Víš, já vím, že to není jednoduchý, jen tak změnit všechno kolem sebe. Kdybys měla pocit, že... "

    "Nemám. Kdybych takovej pocit měla, řekla bych ti to. Fakt jo."

    "Můžu se tě zeptat... "

    "Ne, neozvala se."

    To není možný přece. To snad i takovej živočich, jak octomilka má v sobě víc citu, než ona. Proboha Mileno, co to s tebou vlastně je?

    "To jsem nemyslel, tedy - myslel, ale chtěl jsem se zeptat, kde chceš být na Vánoce?"

    "Doma."

    Uf. A teď babo raď. Přece si nemám domýšlet, nebo dovozovat, nebo cokoliv...

    "Jo, tati, měli bysme si koupit už konečně to struhadlo, bez toho bramboráky neuděláme. Ale zítra budu doma až docela pozdě."

   Usmál jsem se tak, že mi málem vypadla sanice. Asi to budou krásný Vánoce. A ještě skoro veršuju. Jenže do nich musím stihnout ještě poslední vykazování u Hořkého. Vlastně, docela rád. Protože tam nebude. Uvědomil jsem si, že se těším na Pavlínu.