Reminiscence

      Když bylo Myšce pět měsíců, přestala dýchat. Jen tak.

     Měli jsme zrovna návštěvu, bydleli jsme tehdy asi dva měsíce v tom velikém bytě. Jestli si dobře vzpomínám, byla to zrovna Iveta, s manželem, bývalým politrukem. Byl prťavej, vzteklej a dělal podnikového právníka. Jednou jsme ho s Mirkem opili, což ostatně nebyl problém, byl zvyklej z armády do sebe lít vodku po litrech. A když nám usnul, odnesli jsme ho do dětské postýlky. Iveta tenkrát řádila jak sibiřská zima, ale nakonec to vzala a dokonce si ho v té postýlce i vyfotila. Byl jsem je vyprovodit, a přitom jsem zjistil, že venku pořádně zatuhlo. Pár neštastníků se snažilo doplácat přes náměstí domů, ale většinou byli rádi, že vůbec šli. Sotva jsem přišel domů, šla Milena zkontrolovat Myšku.

    "Jirko, proboha, ona nedýchá, má oči v sloup a asi je mrtvá!!"

     Vyrazil jsem do pokoje a ten pohled nezapomenu do smrti. Myška tam ležela bez života, a její oči byly někde úplně jinde. Zařval jsem na Milenu, aby volala záchranku, a první co mě napadlo, bylo začít Myšku rozdýchávat tisknutím hrudníčku. Trvalo to strašně dlouho, i když to ve skutečnosti byly snad jen vteřiny, ale najednou se chytla.

     Seběhl jsem s ní ze schodů, celou dobu ji dál tisknul a modlil se, aby jí ten dech vydržel. Sanitka přijížděla přes náměstí, strašlivě jí to klouzalo, ale hlavně, že nějak dojela až k nám. Doktorka si převzala Myšku a mě automaticky nabídla, abych jel s nima.

      Byl jsem v pantoflích. Stepoval jsem kousek od sálu a myslím, že tohle byly minuty, které jsem nikdy předtím ani potom nezažil. Viděl jsem pořád ty oči, které na rozdíl od dechu nenaskočily a měl jsem hroznej strach. Milena s botama dorazila asi za půl hodiny a pak nás poslali domů. Než jsme usnuli, milovali jsme se. Velmi .. velmi blízce.

    Myška z toho vyvázla bez problémů. Jen za měsíc se přesně tohle opakovalo, a pak už jsme snad pět let hlídali, jestli dýchá. Tedy .. alespoň já.

Roman

Komentáře (5)

Zobrazit/Skrýt komentáře uff : erika tedy Romane... v životě jsem nad kudlou nemusela zamačkávat slzu - až teď. Možná proto, že jsem taky jednou držela své dítě v náručí nevědíc, jestli přežije. A slibuju, že si už nikdy nebudu dobírat Iris listopad 22, 2010 08:41 teda : octomilka od tý vaší mámy by pes kůrku nevzal. Ještě že vy ostatní jste takoví klaďasové. A kdo je Mirek? listopad 22, 2010 08:54 octomilko : romanB Mirek, viz předchozí díl, ohledně kurky - nemám obavy, že by někdo nedal. A pokud jsem pozorně, četl, klaďasové hřeší taky listopad 22, 2010 10:25 Klaďasové? : octomilka Tak když to sečtu a podtrhnu, tak otec disciplinovaně odolal svodům roštěnky, dnem i nocí pracoval pro blaho rodiny, vybudoval úspěšnou firmu, kterou pak matka položila, uvrhla otce do dluhů a vlastní dítě do hmotné nouze, toto vlastní dítě nechala trpět zimou, psychicky deptala hlodavce a dechovou frekvenci dítěte měla na háku. listopad 23, 2010 10:04 :) : romanB neodolal. Je to hroznej dívkař, neboj .. alke v tom ostatním máš pravdu, bohužel. Ta firma udělal pro děti maximum, a kdyby matka neměla chuť se jen flákat, nedopadlo by to takhle ani s tím dítětem, víš? listopad 23, 2010 11:39

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment

>>Předchozí - Následující