"Keď som mala dvadsať, strašne som chcela vymyslieť niečo prevratné. Niečo na Nobelovku. No a vidíte, ako to dopadlo," povídala cestou do pracovny.

    "Jak to dopadlo?", chtěl jsem vědět. Docela mi vadilo, že teď mi pro změnu v intelektuálním perlení bránil výhled na její pozadí, zabalené v sepraných džínách. Pořád něco, člověk se nemůže pořádně soustředit.

    "Nijak. Žiadna Nobelovka sa nekonala."

    Co na tohle říct. Docela bych řekl, že kdyby neměla potřebu být paní primářová, v těch dvaceti, tak by ji možná měla.

    "Nic si z toho nedělejte. Stejně se dneska dávají spíš za to, že máte úsměv jak šimpanz a vhodnou barvu pleti."

    "Ojoj... vy jste rasista?"

    "Nevím... asi jako každej Čech. Ale tohle není o rasismu, prostě mi jen vadí, když se něco s určitou úrovní degraduje na formalismus. A myslím, že zrovna ta Nobelovka ten kredit měla. Nemluvě o tom, že nositele takové ceny si představuju prostě trochu jinak, než rozmáchlého tlučhubu, co není schopen ukázat rodnej list."

    "Vy ste hodne nekompromisný, že?"

    "Proč? Jen si myslím, že člověk nemusí dělat zrovna to, co se od něj čeká, ale spíš to, co chce."

     Zamyslela se.

     „No - to on práve robí, nie?", namítla.

     „To jo... já spíš mluvil o vás."

     Zarazila se. Přešla k oknu a hodnou chvíli neřekla vůbec nic.

    "A čo keď to nevie? Nevie, čo naozaj chce? Len vie úplně presne, čo nechce..."

    "To je destruktivní. S tím nic nevytvoříte. Leda se zavřete do ulity, a to je cesta do nikam. I když někdy má to nikam podobu zlaté klece", neodpustil jsem si poznámku.

    Ještě, že zase zazvonil telefon.

    Když se vrátila, bylo vidět, že má starosti.

    "Můžu vám pomoct ještě s něčím, Pavlíno?"

    "Nie, to je v poriadku. Nechcem vás zdržovať."

    "Nezdržujete". Vlastně zdržovala, ale tak nějak mi to bylo jedno, teď. Měl jsem neodbytnej pocit, že ze všeho nejvíc by potřebovala obejmout - jenže... To já taky. A to není dobrá výchozí pozice pro žádného z nás.